30.10.2020 | Svátek má Tadeáš


POLITIKA: Krajské volby

29.9.2020

aneb Spojování pro začátečníky a pokročilé

K premiéru Babišovi a vládě ANO lze objektivně mít mnohé výhrady a značná část voličů je má. A opozice se snaží s tím nějak pracovat. Při dlouhodobém sledování průzkumů však její snažení vypadá dosti tristně. Jistě, ANO je silně centralizované, současný premiér je hyperaktivní a zároveň názorově velmi „pružný“, k tomu se přidává ještě kvalitní marketing a ochota utrácet (nebo alespoň slibovat) ve velkém stylu.

Tak co s tím? Když odhlédneme od skuhrání na nespravedlivý volební systém či na ekonomický cyklus, což není k ničemu, a od otázky programu a personálního obsazení, které nejsou předmětem tohoto textu, zbývá otázka spojování sil. O tom se hojně a dlouho mluví, v pozitivním i negativním duchu, až někdy přestává být jasné, o čem je řeč. Z pohledu prostého voliče vidím dvě úrovně.

První úroveň: Spojenectví

Když necháme stranou vládnoucí koalice či vágní, ale mezi opozicí o to usilovněji vzývanou „povolební spolupráci“, v předvolební rovině tu máme v prvé řadě nikoli spojování v pravém slova smyslu, ale spíše dočasné spojenectví. Pokud jeho účastníci trpí fetišem na svou „značku“, tak se může vyskytovat ve formě koalice, což je ovšem penalizováno nutností překročit vyšší volební klauzuli. Proto je častější společná kandidátní listina, kde se rovněž vyskytují dvě základní verze. Buď je to varianta „s podporou“, jež je typická pro případy, kdy jeden z partnerů je výrazně silnější než ostatní a tento nepoměr je natolik zjevný, že je oboustranně akceptován. Typickými „podporujícími“ účastníky jsou subjekty jako Koruna česká, Strana zelených, Svobodní, LES, SPOZ atd. Anebo je tu varianta „Spojenci“, což je v podstatě krátkodobá koalice, která se tváří jako jeden subjekt, aby se vyhnula vyšší volební klauzuli.

Tato varianta má tu výhodu, že je relativně pohodlná a snadno uskutečnitelná. Proto je tak častá, jak vidíme i v nadcházejících volbách. Má však zásadní problém - malou účinnost. Kmenoví voliči sice dál volí a kroužkují podle svého oblíbeného týmu a zpravidla jim spojenectví nevadí, ale těch je málo. Daleko početnější, „nerozhodnutí“ nebo „potenciální“ voliči, kteří jsou tou hlavní cenou ve volebním klání, však většinově chápou, že se ze strany zúčastněných politických subjektů jedná o jednorázovou a časově omezenou akci, jež má ambici vydržet pohromadě maximálně do příštích voleb, což se jí nezřídka ani nepodaří. A zejména tito voliči správně chápou účelovou motivaci takové akce, tj. učiní závěr ve smyslu „dělají to pro peníze/pro funkce/ jsou slabí/sami by se tam nedostali“. A ani sebevětší ohánění se „obranou demokracie/odpovědností/spravedlností“ či jinými „vyššími principy“ nedokáže tu účelovost plně překrýt.

Ve výsledku pak takové „spojenectví“ demonstruje nikoli sílu, sebevědomí a odpovědnost, nýbrž slabost, strach a účelovost. Následně pak je považováno za úspěch, když ve volbách výsledek „spojenců“ není nižší než prostý součet preferencí jednotlivých zúčastněných subjektů.

Druhá úroveň: Spojení

Druhou variantou a výrazně vyšší úrovní je trvalé a kompletní spojení do jednoho subjektu. To je však z krátkodobého hlediska daleko obtížnější a bolestnější. I při laickém pohledu zvenku je zřejmé, že celkový počet míst v předsednictvu i v další stranické hierarchii se tímto způsobem prudce sníží, stejně jako počet potenciálních míst na kandidátní listině. Výsledkem je daleko menší prostor pro ambiciózní a prestiž hledající jedince, případně pro „zasloužilé straníky“ a daleko větší konkurence v rámci nového subjektu. Když se k tomu přičtou případné osobní animozity a nutnost vyrovnávat se ve stranických strukturách s „vetřelci“, případně s nedávnými rivaly, tak je evidentní, že to vyžaduje velmi osvícené předsedy a předsedkyně a zejména hodně trpělivosti, odvahy a strategického uvažování.

Odměnou pak při úspěšném překonání překážek může být z dlouhodobého hlediska efektivnější fungování nově vzniklého subjektu, jeho větší síla a zejména větší úspěch u voličů. Ten přirozeně není zaručen, ale ne nadarmo se říká: „bez odvahy není slávy“. Velmi pěkně to v lednu 2020 vyjádřil Petr Pithart: „Hlavní je dát voliči možnost volit zítra jiného vítěze… Nemohou se pak všichni podílet na takovém vítězství stejně, nemohou stejně získat. Všichni proto musejí počítat s tím, že něco, někoho ze svých řad budou muset obětovat. Apeluji na připravenost k oběti, na odvahu riskovat, samozřejmě rozumně riskovat.“

Nemohl jsem se neusmát nad tou ironií, že tato slova o odvaze, oběti a vítězství zazněla právě na sjezdu KDU-ČSL. Ale tato (z mého osobního pohledu smutná) ironie však nic nemění na jejich pravdivosti. Je mnohokrát prokázaným faktem, že značná část voličů volí iracionálně, na základě svých emocí. To je prostá skutečnost, lidé takoví zkrátka jsou, a proto je mylné se po volbách utěšovat ve smyslu „sice jsme prohráli, ale my za to nemůžeme, můžou za to voliči, protože jsou většinově blbí“. A účinnost probouzených emocí pravidelně předvádí i Andrej Babiš. Naopak opozice je v této disciplíně podstatně slabší. Také se snaží o své příběhy. V paměti mi utkvěl třeba ten pirátský na téma „my jsem ti mladí, noví, čistí a jedineční, my to dáme všechno do pořádku“, který má ale omezenou platnost, nebo ten stanistický na téma „jak se slušná a poctivá popelka STAN, navzdory nepřející Topce a zrádným lidovcům, do Sněmovny dostala“. Ten je velmi hezký a ve své době měl svůj půvab, ale bohužel v některých kruzích přetrvává dodnes. Proč bohužel? Protože navzdory svému tehdejšímu, bezesporu heroickému náboji není při pohledu zblízka příběhem vítězství, nýbrž příběhem těsně odvráceného fiaska. Ostatně sám Vít Rakušan to v rozhovoru pro časopis Respekt v srpnu 2019 vyjádřil velmi přesně: „8,5 % je na nic.“ A to je i v širším smyslu shrnutí dosavadních opozičních výsledků.

Příběh, který je k dispozici, je příběhem obtížné cesty k vytvoření něčeho nového, příběhem růstu a hledání vnitřní síly, příběhem boje s vlastním strachem a s vnitřní slabostí, příběhem bolestných obětí, příběhem dobrovolného omezení „stranických“ zájmů ve prospěch vyššího cíle. Tento příběh nemusí nutně uspět, nemusí nutně vygenerovat onoho zmiňovaného vítěze, ale přinejmenším výrazně zvyšuje šanci na vytvoření potenciálně silného partnera ve vládě, anebo „jen“ stabilní a dlouhodobé alternativy namísto trpaslíků potácejících se dlouhodobě nad 5 %.

Pokus prezentovat tento příběh zde již byl, avšak byl pouze předstíraný. Jednalo se o projekt „Lidovci a Starostové“, zosobněný patetickým klipem Filipa Renče plným „síly a důvěry“. Bohužel se jednalo fakticky o klamavou reklamu, neboť se pokoušela pouhé spojenectví (1. úroveň), které si účastníci jen v důsledku svého „značkového fetiše“ masochisticky zostřili desetiprocentní klauzulí, prezentovat jako vyšší úroveň spojení. Tento klam voliči přirozeně rozeznali a interpretovali jej tak, jak je naznačeno o několik odstavců výše. Důsledkem pak bylo nedůvěryhodné, až parodické vyznění celého klipu a následně neslavný konec celého projektu. Zkrátka odvahu, dlouhodobé uvažování a zejména uvěřitelnost nejde „okecat“. A nezvládne to ani Renč.

Koho se to týká?

Zcela prostou úvahou je zřejmé, že pokud zamýšlené spojení nemá probíhat stejně (z hlediska tempa a efektivity) jako evropská integrace, tak by mělo splňovat dvě základní podmínky - srovnatelnou velikost a programovou podobnost.

V případě výrazně rozdílné velikosti nastává spíše „pohlcení“ než skutečné „spojení“, což by výše zmíněnou obtížnost skutečného spojení posouvalo již do nereálnosti. Možné by to bylo pouze v případě extrémního nepoměru, například ODS a Svobodní nebo Pirátská strana a Strana zelených, ovšem tam by provedené spojení celkovým poměrem sil příliš nezamíchalo.

Z hlediska programové podobnosti je zbytečné rozebírat, proč by se například komunisté spojili raději se sociálními demokraty než s ODS. Naopak stojí za to zdůraznit, že opravdu stačí programová podobnost a že není potřeba programová stejnost. Názorová pluralita je přínosná a ve velkých a úspěšných stranách je běžné, že se tam vyskytují „pod jednou střechou“ různé názorové skupiny. Oproti tomu nezvladatelné nutkání jednat podle zásady „ať každý odlišný názor má vlastní stranu“ je společným rysem stran neúspěšných a, dříve či později, malých.

Tedy při pohledu do parlamentu je evidentní, kdo alespoň teoreticky připadá v úvahu. Když odhlédneme od přímo a nepřímo vládních ČSSD a KSČM, tak v opozici se to týká tří malých stran přetlačujících se v takzvaném politickém středu. Z nich pak se vlastní volbou vyřazuje KDU-ČSL, což demonstrovala již ve výše zmíněné epizodě „Lidovci a Starostové“ a což potvrdil i její současný předseda, když po svém zvolení v lednu 2020 deklaroval: „Ze všeho nejvíce chci budovat silnou, samostatnou KDU-ČSL.“ Takže řeč je tu o TOP 09 a o STAN (5,31 % a 5,18 % v minulých volbách do Sněmovny), což je tak banální zjištění, že by si snad ani nezasloužilo být opakováno, pokud by nebylo úvodem pro sledování politické praxe plné takového „stýkání a potýkání“, že by možná i Palacký byl překvapen.



Jak začít s lepkem? Zkuste lahodnou kaši bez přidaného cukru
Jak začít s lepkem? Zkuste lahodnou kaši bez přidaného cukru

Rohlík ani piškoty nejsou vhodné potraviny k seznamování organismu dítěte s lepkem. Ideální variantou může být dobře stravitelná, lahodná kaše bez...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.