Dienstbierův kolektiv socialistické práce a jeho kvóty pro ženy

Rovné příležitosti uplatnění mezi ženami a muži skončí dnem, kdy budou zavedeny kvóty. Tímto strohým konstatováním faktu, postaveném na prosté elementární logice, by šlo skončit. Na Dienstbiera, Tominovou, Jourovou nebo Gajdůškovou je ta jedna věta ale zjevně příliš složitá.

Doposud byla Česká republika na půdě EU věcně zdrženlivá k unijním pokusům - jak vytrženým z dob naší normalizace - o stanovení kvót pro ženy při obsazování pozic na různých úrovních společenského a ekonomického života. A to se tak trochu bojím toho srovnání. Poslední dobou mám totiž stále intenzivnější pocit, že ani komunisti se lidem tak nevyměšovali do života, jako to dělají politici dnes. Jenže Jiří Dienstbier zase otevřel ústní otvor a mluvil.„Předpokládám, že bychom pozici změnit měli. Jako jednu ze svých priorit to označila naše nová eurokomisařka Věra Jourová. Je to docela logické. Máme ve vládním prohlášení důraz na sledování rovných příležitostí pro ženy a muže.“ To veřejné přiznání neznalosti unijního práva (Jourová není naše nová eurokomisařka, je to členka Komise, která nesmí hájit zájmy členského státu, který ji nominoval, a musí zapomenout na cokoli, co by bylo přáním tohoto státu, ba dokonce musí postupovat proti němu, když tak Komise rozhodne) doplnil tento lidskoprávní bijec (zde) lekcí jak vyšitou z šovinismu: „Rovnost šancí mužů a žen není čistě otázka antidiskriminační a lidskoprávní, ale má i velký ekonomický rozměr. Je důležité, abychom byli schopni maximálně využít veškerý potenciál ve společnosti, ne jen jedné poloviny.“

Souhlasím s výkladem pojmu „diskriminace“ z Wikipedie. „Diskriminace (lat. discriminare = rozlišovat) je termín označující nějaké rozlišování. Nejčastěji se používá v negativním významu rozlišování lidí na základě příslušnosti k nějaké obecné skupině bez ohledu na schopnosti konkrétního jedince. Podle konkrétního kritéria diskriminace se hovoří o diskriminaci na základě rasy, náboženského přesvědčení, politického přesvědčení, pohlaví, věku apod.“ A tady to vše začíná a končí. V souladu s touto definicí totiž jakákoli obhajoba, která v souvislosti se vznikem nového zákona naznačí cokoli na téma rasy, náboženského přesvědčení, politického přesvědčení, pohlaví, nebo věku, je už z podstaty diskriminační. Jakmile vytvoříte zákon, který stanovuje jakékoli kvóty čehokoli a kohokoli, v ten okamžik jste se dopustili už z principu diskriminace a udělali jste první krok k nerovnováze. Od toho okamžiku už jen tuto vámi způsobenou nerovnováhu nekonečně vyrovnáváte. Ideál pro politiky, protože budou mít pořád co dělat, tragédie pro občany.

Jediným možným způsobem, jak důsledně uplatňovat princip rovnosti žen a mužů z vládního prohlášení, je nesouhlasit s kvótami a udělat všechno možné, aby nebyly zavedeny. Elementární logika. Jedině bez kvót mohou mezi sebou ženy a muži soutěžit při zachování principu rovnosti. A ať už si o té rovnosti myslím s odkazem na přírodu a vývoj na Zemi cokoli (byl jsem třikrát u porodu a smekám, tohle bych asi fakt nedal), jsem bezpochyby menším šovinistou, než bijec za lidská práva Jiří Dienstbier. Na rozdíl od něj totiž nejsem přesvědčený, že jsme ve společnosti doposud využívali jen potenciál mužů, natož abychom tento neexistující lapsus napravili povinnou účastí žen, i kdyby třeba nechtěly. Představa, že bych byl muž, který nejlépe ví, co je pro ženy dobré, mě fakt děsí.