Dva dny po nečekané a třeskuté novince, jakou bylo ve středu odvolání ministra spravedlnosti, je dost těžké napsat něco, co už nenapsali jiní – a v tomto případě skoro nemožné. Ve středu večer jsem udělala malý test: poptala jsem se několika lidí, které pokládám za soudné, zda si myslí, že někdo v této zemi věří, že Petr Nečas mluvil pravdu a že skutečně odvolal Jiřího Pospíšila kvůli tomu, že požadoval víc peněz pro svůj resort. Pět jich odpovědělo, že tomu nevěří nikdo, jeden řekl, že by odhadl, že tomu věří Boris Šťastný a možná ještě Marek Benda, a ten poslední mi místo odpovědi vyprávěl vtip.

Přijde takhle v jedné zemi ministr za premiérem a premiér na něj zahřímá: "Jak si dovoluješ chtít víc peněz na vězeňství?" Ministr se zajíkne, ale pak ze sebe vypraví: "Myslel jsem, aby se tam kolegové neměli špatně, až se tam dostanou." Premiér se zamračí: "Tys byl vždycky osel. Nebyl jsi ministrem spravedlnosti proto, aby se tam měli líp, ale aby se tam nedostali." Tolik zcela soukromý průzkum blízkého veřejného mínění. Důvěra veřejnosti v premiéra je, myslím, navždy fuč.

Důvodům, které premiér chmurně vyložil lidu, taky nevěřím a taky jsem přesvědčena, že je to boj o státní zastupitelství. Nevím samozřejmě, zda jde konkrétně o paní Bradáčovou nebo o samotného nejvyššího státního zástupce, ale vím docela dobře to, co každý: že se v české zemi korupce stíhá chabě a výběrově. Ze zákona a z logiky věci může korupci stíhat jen policie, státní zastupitelství a soudy, a jde tedy o nezávislost těchto institucí na politické moci.

Očistu politického prostředí – mimo jiné od korupce – si Nečasova vláda, pokud se pamatuji, kdysi stanovila jako jeden z hlavních cílů své politiky. Už nějakou dobu ale mluví její členové o tom, že hlavní je udržení rozpočtové kázně, no dobrá. Nechovám valné naděje v to, na čem Jiřímu Pospíšilovi podle jeho slov záleželo: v nový zákon o státním zastupitelství a v neovlivnitelného pražského vrchního státního zástupce, naopak si myslím, že nový ministr spravedlnosti vybere takového, který bude vědět, co se sluší a patří a kam už jeho faktická pravomoc nesahá.

Jinými slovy – tedy slovy jednoho z respondentů mého průzkumu – je tady na nějakou dobu vymalováno, možná navždy. Ráda bych soudila, že nastane mrtvolné ticho a až za nějakou dobu volby něco změní. (Moc toho nebude, i sociální demokraté mají své kmotry a své finanční zájmy, taky budou mít proč držet orgány činné v trestním řízení na uzdě a nepřipouštět žádné neřízené střely, taky vědí, že "padni komu padni" se hezky říká, ještě líp poslouchá, ale náramně bolestně naplňuje.) Jenže ze zkušenosti soudím, že skandál, jakým je, když se premiér pokusí oklamat veřejnost, tak rychle nevyšumí a že bude potřeba nějakých dalších skandálů, které by tenhle odsunuly do nepaměti. Záhadou mi ale je, jak si setrvávání ve vládě zdůvodňují ministři: těžko bych mohla dělat něco, co bych si nedokázala vnitřně zdůvodnit jako správné. Ale oni možná takové problémy nemají.

LN, 29.6.2012