Jednou to přijít muselo. Komunistická strana zapomněla pečlivě budovat svůj elektorát a nyní se poprvé v žebříčku volebních preferencí ocitla pod pětiprocentní hranicí.

Pro mnohé to je skoro 30 let od listopadu 1989 ta nejlepší možná zpráva. Jenže KSČM neztrácí vliv na Babišův kabinet a ani radikálně naladění a protestní voliči nemizí, pouze se přesouvají jinam.

Strategie šéfa KSČM Vojtěcha Filipa je zřejmá: držet prst na tepu doby, být u všech podstatných rozhodnutí, mít svoje spojence na klíčových místech. Komunisté jsou pod jeho vedením pragmatičtí a technokratičtí.

Starým, leč ubývajícím sympatizantům nabízejí verbální útoky proti sudetským Němcům, šlechtě, církvím či evropské integraci. Tolerují též excesy stalinistického křídla ve vztahu k vraždě Milady Horákové nebo okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy v osmašedesátém.

Ve skutečnosti je ale minulost netrápí. Usoudili, že čím méně sbírají hlasů, tím víc musejí být vidět. A jako snadnější cestu si vytipovali surfování na národovecké vlně místo svádění bitev na poli sociální a daňové politiky.

Dávno zapomněli na revoluční sklony a levicový internacionalismus. Dnes po boku s krajní pravicí straší migrací a vzývají tradiční hodnoty. Není náhoda, že jeden z nejostřeji řezaných komunistů Josef Skála je jedna ruka s Tomiem Okamurou.

Filipovo vedení ale ještě víc než na družbu s radikály sází na holport s Andrejem Babišem, který otevřel komunistům politické salony a bere je za rovnocenného partnera. Oni jsou naopak smířliví k jeho osobním kauzám a stojí na straně ANO i ve sporech s koaliční sociální demokracií. S tím souvisí Filipova těsná vazba na prezidenta Miloše Zemana, který se také zasloužil o to, jak výraznou roli KSČM hraje.

Četní levicoví voliči mohou být zmateni z toho, jak komunisté vzdali boj o vyšší zdanění velkých firem či nadstandardně vydělávajících jedinců. Dokonce donedávna vehementně požadovali pouze třicetimiliardový schodech státního rozpočtu na rok 2020, tedy o čtvrtinu menší, než jaký naplánovala ministryně financí Alena Schillerová. To by ale byl krok směrem k redukci veřejných služeb či stagnaci platů státních zaměstnanců.

O tom, že jsou předáci komunistů jedna ruka s velkým byznysem, nevypovídá jen partnerství s Babišem či jejich čilé obchodní kontakty do asijských zemí. Ukázkou bylo i Filipovo lobbování za zájmy kontroverzního podnikatele Tomáše Horáčka u finančních a sociálních úřadů. V tržním prostředí jsou komunisté jako ryba ve vodě. Hodí se jim též, že tradiční demokratické strany mají problémy a nová populistická hnutí jimi nepohrdají.

Teď jsou ale konfrontováni s drsným zjištěním, že zatímco si sami užívají patnácti minut slávy, jejich voliči se trousí jinam – k ANO, Okamurově SPD a dalším ostře řezaným družinám.

Kdo nabídne víc nebo kdo je intenzivněji vystraší národním ohrožením, dosavadní stoupence KSČM snadno přetáhne k sobě. Komunisté pomohli mnohé extrémní postoje etablovat a legitimizovat, ale jejich ovečky už nestojí o kovaříka, nýbrž o kováře.

Rovněž v sociální oblasti je KSČM méně důrazná než sociální demokracie a stává se tak pomalu zbytečnou. Ne však pro Babiše se Zemanem, do jejichž plánů ideálně zapadá.

Zachránit situaci by se komunisté mohli časem pokusit vystřídáním okoukaného rutinéra Filipa. Ten ale zahnal do kouta stalinisty i reformisty a jako nástupkyni si vychovává neméně pragmatickou europoslankyni Kateřinu Konečnou. Žádný extra obrat tudíž od těžkopádné KSČM nečekejme. Zemi neopanuje, vystačí si jen se sbíráním drobečků ze stolu vítězů.

Autor působí na Masarykově demokratické akademii (blízké ČSSD)