Milan Hamerský ve svém článku Komunisté do vlády? Proč anorelativizuje hrozbu přímého vládního angažmá českých komunistů. Jeho důvody znějí jasně: komunisté nepředstavují stranu extremistů, ale nostalgiků, v jiných krajinách postkomunistické Evropy někdejší marxističtí aparátčíci zdařile (resp. bez pokusů o znovunastolení totalitního systému) obhospodařují výkonnou moc a stabilní volební zisk KSČM zaručuje pouze trvalá izolace od vládní odpovědnosti.

Hamerským uplatněná argumentace se však dá rovněž obrátit ve zcela opačný přístup - coby důvody zamítnutí komunistického napochodování do exekutivních postů. Stačí znalost klíčových souvislostí a nezbytná demytizace moderních dějin.

Tvrzení, že „čeští a moravští komunisté na rozdíl od Dělnické, Národní a jim podobných stran nejsou prvoplánoví extrémisté, ale především nostalgici za světem jistot zahnívající normalizace osmdesátých let minulého století“, stojí v příkrém rozporu, neboť extremismus neznamená nic více než touhu po změně demokratického, pluralitního uspořádání v jeho antitezi – totalitu, jejíž mechanismy tvořily každodennost normalizačního věku.

Dále dosti zkresluje autorovo stanovisko, pokládající na stejnou misku vah všechny bývalé funkcionáře komunistických státostran z doby před konečným zúčtováním studené války, od něhož nás letos dělí jubilejních 20 let. I přes víceméně shodnou totalitní minulost nelze ignorovat to hlavní, a tím je diametrálně odlišný vývoj po zhroucení bipolárního řádu. Zatímco komunisté polské a maďarské provenience vlastní minulost ve službách totality důsledně odsoudili, uznali parlamentní demokracii, právní stát a tržní ekonomiku se sociálním přívlastkem, komunisté v české kotlině dál žijí utopický sen o beztřídní společnosti a logické zkáze sobeckého kapitálu.

Kontrasty jsou zde nejviditelněji zpečetěny v institucionální rovině. Polští, maďarští a s rezervou též slovenští exkomunisté následují vzor západoevropských sociálních demokracií, s nimiž na nadnárodní bázi (například v Evropském parlamentu) hájí totožné modely řešení současných problémů. Kdežto zdejší komunistická reprezentace se, patrně následováním stalinských klišé, sociál-demokratizačnímu procesu efektivně brání.

Pro komplexitu srovnání nemohu nezmínit odstupy v zahraničněpolitické orientaci a ve způsobech zajišťování vnější bezpečnosti. Exkomunistické elity dřívějších moskevských satelitů (najmě Poláci) uznaly za jedinou racionální, dlouhodobě snesitelnou alternativu začlenění do západních struktur (EU, NATO). Komunisté českého typu pokračují v obhajobě mocenských nároků Kremlu a chronickém tepání „imperialismu USA“.

Závěrem článku se Milan Hamerský odvolává na zkušenost ze zahraničí, kde vtažení protestních skupin do vlády podnítilo jejich oslabení ve veřejném životě. Jako příklady uvádí mezi dalšími Slovensko a Rakousko. V obou zemích se ale vládní angažmá radikálů (konkrétně národoveckých) minulo pozitivním účinkem. Rakušané v loňských parlamentních volbách věnovali šovinistickým uskupením dohromady téměř třicet procent hlasů. Na Slovensku zase koaliční přítomnost ministrů za Slovenskou národní stranu vedla jen ke zhoršení slovensko-maďarských vztahů, dvouciferné preference slotovcům ovšem zůstávají. Je tedy jistota, že o ně vinou vládní odpovědnosti přijde Filipova KSČM?

Psáno pro LN

Autor studuje politologii na Západočeské univerzitě