Je mi vcelku jedno, že Václav Klaus podepsal Lisabonskou smlouvu v tichosti, bez fanfár a mediálního divadla. Pranic mi nezáleží na tom, kde se tak stalo, jakou zvolil barvu obleku a kravaty a jaké k tomu použil pero. O to víc mě překvapily věty v třetím odstavci (dále jen „článek tři“) jeho prohlášení, jímž podpis smlouvy 3. listopadu 2009 doprovodil.

Prezident republiky mě, jejímu občanovi, sdělil, že, za prvé, vstoupením Lisabonské smlouvy v platnost přestane být tato republika, jejímž on je nejvyšším představitelem, suverénním státem. A za druhé: „Tato změna - pro dnešek i pro budoucnost - legitimizuje snahy té části naší veřejnosti, které není věc naší národní a státní existence lhostejná a která se s tímto výsledkem nechce smiřovat.“

Kdyby existovala soutěž, v níž by se udělovala cena za politickou absurditu, byl by prezident kvůli této části svého prohlášení žhavým kandidátem. Protože má-li pravdu (a on má přece vždycky pravdu), pak viníkem toho, že ČR ztratí suverenitu, je on sám. Pakliže by první listopadové úterý ve tři odpoledne nepodepsal, Lisabonská smlouva by nevstoupila v platnost a republika by zůstala dál suverénním státem.

Jestliže vzápětí po svém podpisu prezident prohlásí, že „tato změna (k níž on sám přispěl) legitimizuje snahy té části veřejnosti, která se s tímto výsledkem nechce smiřovat“, nelze se nezeptat, jaký signál tím do podhradí vlastně vysílá? Dovedeno ad absurdum, byla by v souladu s logikou „článku tři“ jeho prohlášení z 3. 11. 2009 legitimní také případná iniciativa směřující k tomu, aby Senát podal k Ústavního soudu žalobu na prezidenta, v níž by ho obvinil z velezrady? (O tom, zda podpis dokumentu, o němž je prezident skálopevně přesvědčen, že připraví ČR o suverenitu, je nebo není velezrádným činem, by pak rozhodl Ústavní soud – dodávám pro všechny Klausovy příznivce, kterým se při četbě tohoto příspěvku neúměrně zvýšil krevní tlak.)

V tomto okamžiku nejde přece o to, jaký máme kdo k „Lisabonu“ vztah, ale o to, co se na Hradě děje a oficiálně říká. (Ani já nejsem nekritickým stoupencem této smlouvy, problém mám zejména se společnou zahraniční politikou, což je záležitost více než komplikovaná a po čertech ošemetná, zejména v éře politické korektnosti, ale to je nyní vskutku vedlejší.)

Klausův „článek tři“ je stejně absurdní, jako kdyby novomanžel poté, co na radnici podepsal dokument stvrzující jeho nový stav, prohlásil zhruba toto: „Tato změna - pro dnešek i pro jakoukoli budoucnost - legitimizuje mé snahy, které budou odrážet fakt, že se s tímto výsledkem nechci smířit.“ Odpověď kohokoli, včetně novomanželky (pokud by na místě neomdlela), by tak komplikovaná nebyla: „Tak proč jsi se ženil, ty … ?“

Slova z úst hlavy státu, jež 3. 11. 2009 zakotvila v našich uších, jsou žel nejen absurdní, ale také nebezpečná. Václav Klaus totiž nepřímo vyzývá k občanskému odporu. Jak jinak chápat smysl jeho „článku tři“ poté, co Lisabonská smlouva prošla řádným schvalovacím procesem institucí demokratického státu a nadto byla „posvěcena“ Ústavním soudem? Nebezpečí shledávám v tom, že i spousta zákonů, vyhlášek a nařízení (nikoli všechny, podotýkám pro „chytače za slovo“) přijatých parlamentem a podepsaných prezidentem či vydaných institucemi demokratického státu (vláda, ministerstva apod.) více či méně omezuje svobodu (tj. možnost suverénně se rozhodovat) jednotlivých občanů. V duchu hradního „článku 3“ se ptám: Máme je respektovat, nebo z úcty k vlastní suverenitě vyhlásit státu neposlušnost? K čemu nás to prezident vlastně nabádá?

Je ale možné, že Václav Klaus měl na mysli toliko legální kroky vůči důsledkům „Lisabonu“, jež budou v souladu se zákony demokratického státu. V tom případě jeho věta v „článku 3“ o legitimizaci snah (té části veřejnosti, které není věc naší národní a státní existence lhostejná a která se s tímto výsledkem nechce smířit) není ničím víc kopáním do otevřených dveří – tuto možnost měla zmíněná část veřejnosti, a to z podstaty fungování demokratického právního státu, už od 13. prosince 2007, kdy byla Lisabonská smlouva v portugalské metropoli podepsána. Odpůrci smlouvy nemuseli čekat na „patent“ českého prezidenta „vydaný“ 3. listopadu 2009.

Ať tak či onak, zbývá odpověď na otázku, co měl Václav Klaus s ohledem na to, jak o Lisabonské smlouvě smýšlí, vlastně dělat. Dovolím si místo „knížecích rad“ připomenout dva klíčové momenty naší historie.

První: 29. 9. 1938 byla v bavorské metropoli podepsána Mnichovská dohoda. Den poté ji přijala pražská vláda. Prezident Edvard Beneš s dohodou mající za následek ztrátu suverenity na části československého teritoria nesouhlasil a 5. 10. 1938 odstoupil. V emigraci pak učinil maximum pro to, aby následky Mnichova byly odčiněny.

Druhý: 15. 3. 1939 donutil Hitler Benešova nástupce Emila Háchu přijmout německý diktát, který byl pražskou vládou následně přijat a druhý den vyústil v totální ztrátu suverenity zbytku českých zemí, když byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Prezident Hácha se úřadu nevzdal a nese tak přinejmenším částečnou morální spoluvinu za to, co se v okupované zemi dělo.

Zbývá dodat, že nejen Beneš po Mnichovu 1938 a Hácha po vzniku protektorátu 1939, ale také Václav Klaus dne 3. 11. 2009 měl na výběr …

Jak to dopadlo, víme. Místo demise podpis – a „článek tři“.

Stejskal.estranky.cz