Ve vojenství se pojmem klamný manévr rozumí pohyb vojenských sil mající uvést protivníka v omyl. V kopané je typickou ukázkou umění, jak zmást soupeře, když fotbalista kopající penaltu vykrouží oblouček doleva, aby to vypadalo, že se chystá míč kopnout do pravého horního rohu branky, ale v okamžiku, kde se soupeřův brankář vrhne tím směrem, kopne levou nohou míč do levé šibenice.

Podobný bravurní kousek předvedla nová vláda v tomto týdnu. O víkendu vydali předseda vlády a v zápětí i ministr zdravotnictví prohlášení, ze kterých vyplynulo, že jakékoliv přikazování a regulování je vládě naprosto cizí a že bude pracovat pouze „měkkými metodami“ vysvětlování, přesvědčování a doporučování, dokud nebudeme zářným příkladem státu „zodpovědných a uvědomělých občanů“, ve kterém nebude použití mocenských prostředků vůbec nutné.

Tento elegantně vykroužený oblouček jsem „sežral i s navijákem“ a do Neviditelného psa jsem napsal úvahu, že ani nejdemokratičtější státy se nemohou obejít bez určitého stupně násilí a že představa nové vlády obejít se bez mocenských nástrojů je nereálná. Než však byla úvaha zveřejněna, už se „třepal míč v síti v levé šibenici“. Následkem toho se stala moje úvaha o potřebě přiměřeného násilí v řízení státu nepatřičná.

Vláda už stihla ledacos, zejména:

- ministr zahraničí, dříve než si v kanceláři vůbec sedl na židli, odjel na Slovensko představit zahraniční politiku vlády;
- vláda rozhodla, že ministři bez portfeje[1] až tak bez portfeje nebudou a že si každý zaslouží alespoň dva tucty dobře placených úředníků;
- na ministerstvech a centrálních institucích se už kutálejí hlavy až ze schodů, a „hostující“ ministr zemědělství stihl odvolat i ředitele Lesů České republiky.

To vše před vydáním programového prohlášení vlády a před vyslovením důvěry vládě.

Vyslovení důvěry vládě je při pohodlné většině vládnoucí koalice dvou koalic a při zvyku, že ministři jsou vybráni především z poslanců (to je velmi praktické, protože je nepravděpodobné, že by poslanec-ministr vyslovil nedůvěru sám sobě, když už si věří až moc) předem jisté. Nicméně si kladu otázku, zda tyto aktivity vlády jsou před vydáním jejího programového prohlášení a před vyslovením důvěry parlamentem „jaksi obyčejně lidsky normální“.

Zda jsou legální, bych se ani neptal, a samozřejmě neočekávám, že se teď z každého televizního kanálu vynoří vykladač ústavy, který by to občanům vysvětlil. Vykladači byli nutní, když bylo potřeba doplnit ústavu o to, do kolika hodin musí prezident poslechnout předsedu vlády a jmenovat vládu; po kolika dnech „marodění“ prezidenta musí být „aktivován článek 66 ústavy“; usnesení kolika politických stran je třeba k odsouzení prezidenta za velezradu atd.

Opravuji svoji úvahu o potřebě řídit stát i mocenskými prostředky v tom smyslu, že už opravdu nemám vůbec žádné obavy, že by se vláda zdráhala použít mocenské prostředky. Už dokázala, že to umí. A moc dobře. Zejména případ odvolání generálního ředitele Lesů České republiky, s. p., stojí za pozornost, neboť přímo „rve za vlasy“. Odvolal jej „cizí“ ministr, který na Ministerstvu zemědělství pouze administrativně zastupuje ministra, který zatím nebyl ustaven do funkce jen z formálních důvodů. Jedná se o formální zástup na několik dnů a je s podivem, že je vůbec zastupující ministr oprávněn provádět personální změny! Za uvedených okolností bych považoval odvolání generálního ředitele státního podniku za důvodné jen v případě, že by byl podezřelý ze spáchání závažného trestného činu (třeba sériových vražd). Pokud je důvodem odvolání jen blíže časově neurčené „manažerské pochybení“, budí to jen dojem rázného řešení personální politiky.

Personální politika vlády bohužel nabízí podobnost s císařstvím v tom smyslu, že do „dvorského úřadu“ mohli být jmenováni jen příslušníci některých rodů a následkem toho se při změně císaře měnil celý dvůr až po komorníka. Periodicita výměn císařů ale nebyla čtyři roky. Takže na rozdíl od českého systému se stihly realizovat i dlouhodobé koncepce. To u nás nepůjde, realizovat bude možné jen záměry nepřesahující maximálně tři roky. 

[1] Ministr bez portfeje (Ministre sans portefeuille) je ministr vlády, který nespravuje aparát žádného ministerstva.