Jak to, že Miroslav Kalousek neuměl KDU-ČSL přesvědčit o výhodách spolupráce s ČSSD a KSČM? Copak ji neměl pod kontrolou? Proč si tento Richelieu české politiky neobstaral pro svůj záměr potřebnou podporu?

Otázky, které se nad nedávným zvratem v povolebních vyjednáváních vrší, podtrhuje jak fakt, že Jiří Paroubek nabídl ve zvažované vládě lidovcům více křesel než měli i za Národní fronty, tak příznačná bezradnost brněnské radikálky (ucházející se o post primátorky), která sice ví, co nechce (pakt s komunisty), ale nedokáže zformulovat alternativní strategii. Znamená to tedy, že regionální odpor ke Kalouskově postupu byl iracionální, hysterický, chaotický?

Soudím, že ve skutečnosti nešlo ani o Kalouska, ani o Paroubka, ani o komunisty. Čím rychleji se blíží senátní a komunální volby, tím víc si kandidáti dávají záležet na své věrohodnosti. Pokud lidovcům napříč republikou, zejména ale na Moravě, vadilo, že by jejich partaj Kalouskovým veletočem porušila stěžejní (byť hloupý) slib ze sněmovní předvolební kampaně, lze je chápat. Jak by poté ujistili sympatizanty, že jiné závazky dodrží?

Na daném příběhu zřetelně vyniká nejen to, jak se nevyplácí teatrální žonglování s ideologickými postoji (v tomto případě s antikomunismem, na jehož bubáka nakonec sám Kalousek doplatil), ale i provázanost chování stranických špiček s názory členské základny.

V politickém spektru se setkáváme se stranami masovými (budovanými na početní síle) i se subjekty volebními (kterým jde hlavně o aktivizaci stoupenců před volbami). Při nízkém zájmu české populace o politiku můžeme o masových stranách hovořit pouze v uvozovkách. Patří k nim – i díky nepřerušené historické kontinuitě - především komunisté, ale též lidovci. Volebními stranami jsou ODA nebo LiRA (má svého senátora, na kandidátky staví známá jména, leč sama nečítá ani deseti duší). Zásada je přitom zřejmá: méně členů = snadnější ovládání celé strany.

Příklad KDU-ČSL může být poučný i pro sociální demokracii. Její předseda Paroubek bývá na jedné straně médii líčen coby neomezený vládce, na straně druhé však sám prosazuje principy přímé vnitropartajní demokracie – referenda uvnitř ČSSD a volbu funkcionářů všemi členy. Na první pohled jakoby podrýval pozice své i kolegů z vedení.

Realita je ale složitější. Být na čele stranické hierarchie podepírán jednoznačnou vůlí členstva je lákavé i praktické. Rovněž to snižuje nebezpečí, že se lídr odchýlí od vytyčeného kursu. Ruku v ruce s tím nicméně kráčí riziko, že nad promyšlenou strategií a taktikou může v libovolném okamžiku zvítězit vrtkavá momentální nálada členské základny, jež je daleko od Prahy často vydávána napospas mediálním kampaním či lobbistickým tlakům. Politiku stejně jako diplomacii nelze měřit metrem absolutní transparentnosti a rigidity. Naopak: bez zákulisních tahů a pružnosti ve stanoviscích (Miloš Zeman říkával, že jenom idiot nemění názory) se neobejde.

Lidovecké zemětřesení tak vcelku přehledně popisuje naděje i hrozby důsledné vnitrostranické demokracie. Má-li předseda malou volební stranu, lehce prosadí svoji představu. Pakliže šéfuje tisícehlavému kolosu, měl by spíše zohledňovat mínění zezdola. Ne vždy je to však možné a vhodné. Pak už vše jen závisí na komunikaci, na schopnosti přesvědčit o své pravdě. Kalousek je ovšem důkazem, že i velmistr se může přepočítat.

Právo, 30.8.2006