Ústředními postavami jsou prezident republiky a ministr zahraničí. Václav Klaus zavítal mezi „hady“ (použijeme-li někdejší hanlivé označení Josefa Luxe a jeho spolustraníků občanskými demokraty) poprvé od tzv. sarajevského atentátu. Muselo ho to stát hodně přemáhání. Přesto je pochopitelné, že se pokouší dělat, co může, aby pojistil lidovce coby možného nadcházejícího koaličního partnera ODS. Sice ani s nimi nemá Topolánkova partaj úspěšné tažení na vládní Strakovu akademii zaručeno, leč bez nich by to šlo ještě hůř. A tak se prezident, o jehož modrém tričku už celkem otevřeně hovoří i hradní podřízení, snaží – například odleskem vlastní slávy - utužovat pozici Miroslava Kalouska, který v KDU-ČSL má své jisté, ovšem mezi širší veřejností nikoli.

Cyril Svoboda tentokrát nebojoval o lidovecký trůn, ale „pouze“ o místopředsednickou sesli, pročež si mohl dovolit přednést promyšlený, přesně strukturovaný a i trochu odvážný projev. Zaznělo v něm varování před konfrontačním politickým stylem a vyvoláváním konfliktů, stejně jako připomenutí, že při stávajícím chování by podle expertních odhadů stála KDU-ČSL mimo vládu a bezmocně sledovala růst vlivu komunistů. A půl roku po Kalouskově rozkolébání Grossova kabinetu místopředseda Senátu Petr Pithart dodal, že rozhořčení nad nepravostmi těch druhých a karatelství lidovcům nesluší.

A to ještě nestačila pořádně přijít na přetřes evropská integrace. Kalousek se sice za ni postavil i po lapáliích s ústavní smlouvou, avšak s razancí odpovídající pokukování po Topolánkově náruči. Naopak Svobodova a Pithartova reflexe osvěžila vzpomínky na zakládající ideu tříbarevné koalice, jejíž součástí byla i loajalita k partnerům (ne okopávání kotníků), vlídnost k občanům a vymezení se europaranoidním tendencím Klausovy ODS.

Delegáti plzeňského sjezdu zatleskali všem důležitým řečníkům a zvolili Kalouska i Svobodu. Jakoby doufali, že lze být nahý i oblečený, učesaný i neučesaný a k volbám dorazit pěšky i na kole. Navrch pak přihodili vycházející intelektuální hvězdu středoevropské politiky, trenéra Františka Straku, jenž se v jediném rozhovoru pro LN dokázal otřít jak o „příliš demokratické“ Němce (ve vztahu k imigrantům), tak o osoby „stejného pohlavního styku“ (myslel nejspíš homosexuály). Výlov z rybníku kuriózních celebrit chaos v řadách KDU-ČSL jen dotvrzuje.

Lidoveckými jistotami jsou ukotvenost ve všech rovinách veřejné správy, letitá tradice a čtivý program pro opatrně sociálně-konzervativního voliče. K dynamice německé CDU nebo populismu Práva a Spravedlnosti v Polsku mají daleko. Jsou zkrátka typicky čeští, se všemi rysy naší národní povahy. V některých rozhodnutích ale obojakost uplatnit nemohou. Třeba když v červnu 2006 budou vybírat mezi variantami být solidní opozicí, vládnout s demokratickou levicí či asistovat sobecké protievropské pravici.

Sjezdové jednání ukázalo, že uvnitř KDU-ČSL existuje potenciál k vykročení různými směry. Definitivní verdikt členská základna zatím nevyřkla. Mohla však pro příště načerpat spoustu užitečných podnětů, aby důkladně zvážila, zda je jí bližší Cyril Svoboda, nebo Václav Klaus.