Vzpomněl jsem si, rozhlížeje se po politických poměrech z našeho Domova seniorů na malešickém vršku, na povzdech římského satirika Iúnia Iúvenála „Quis custódiet ipsós custódés?“, jehož překlad je v záhlaví příspěvku.

Zvolili jsme si nedávno postupně dva konzuly, jak tomu bývalo v antickém Římě před vznikem císařství, uplynula však již dosti dlouhá doba, abychom mohli posoudit, jak vládnou. První konzul (my mu říkáme prezident) jde druhému konzulovi (náš premiér v demisi) tak říkajíc na ruku, poskytuje mu neomezený čas a neomezenou vládní moc bez zřetelného časového omezení. On i jeho vazalové (u nás vláda v demisi) toho využívají až bohorovně, uvolňujíce dobrá místa vynuceným odchodem všech, kteří si je nezasluhují, nebo spíše by časem mohli být nebezpeční. V jednom případě jde dokonce o vrchního policistu, který má ohlídat policisty, kteří vyšetřují, aby vyšetřovali tak, jak se má.

Jedna odvážná žena v demisi dokonce zcela hodlá přebudovat ministerstvo obrany, co nejrychleji je třeba vyměnit náčelníka štábu, další odvážlivec vypoví smlouvu o těžbě národního pokladu, uzavřenou neprozřetelně s cizáky, kteří nám jej chtějí dočista zcizit. V úvodníku 2. března připomněl náš šéfredaktor stále šťavnatou arbitrážní kauzu firmy Diag Human, jež původně patřila jistému Šťávovi, se kterým dokonce smlouva ani uzavřena nebyla. A kam to vede. Můj pomyslný náčelník (jsem už dávno lékař v demisi)) raz dva odvolá dva šéfy fakultních nemocnic (jedna byla šéfová, to pro korektnost). Všechno je to rychlejší a pohodlnější, než starat se o to, aby se vyplatilo u nás pěstovat brambory a chovat dobytek všeho druhu (další si každý dosadí podle svého oboru). Mne nejvíc trápí, že vymírají praktičtí dětští lékaři.

Leč to jsou jen malé případy, i když některé zřejmě nevratné, podstatná je hra, kterou se oba konzulové jistě nesmírně baví předstírajíce trvalé jednání o vládě budoucí, které vede premiér v demisi a která bude pravděpodobně také v demisi, s prezidentem bez demise, který je navíc neodpovědný, takže se může chovat nezodpovědně..

Když už jsem začal antikou, vzpomněl jsem si také na výraz epitheton ornans, jakýsi zdobný přídomek, např. volooká Athéna, výraz „v demisi“ by se něčím takovým mohl stát, za čtyři roky omílání v televizi si zvyknou všichni. Jen by mě zajímalo, zda pana Babiše v Bruselu či jinde v zahraničí vítají dobrý den, pane premiére v demisi, nebo třeba číšník při recepci řekne mohu vám dolít víno, pane premiére v demisi? Pak by třeba to slovo získalo i mezinárodní punc.

Některé věci vyhlížejí lépe pod žertovným příkrovem, neznamená to ovšem, že samy jsou žertovné. V Římě si šli konzulové také často na ruku, ale občas se rozhádali a dokonce proti sobě vedli války. Až Octaviánus Augustus vyhrál poslední takovou válku a stal se císařem. Konsuly hlídal jakž takž senát, s císaři to bylo horší, jeden dokonce chtěl za senátora koně. To u nás nehrozí, je ovšem možné rok a půl senát bojkotovat, pobírat za to plat a pak jako cenu útěchy za dobrovolný odchod dostat tři sta tisíc korun. Nezávidím tomu starci, není na tom jistě přes ty peníze o mnoho lépe než já, který si na nic nestěžuje. Na chleba mám, hry si obstarávám podle svého, v domově se o mne starají perfektně, početná rodina rovněž.

Tak proč tedy, u všech čertů, pořád brblám?

Protože vidím, že konzulové pohrdají parlamentem a senátem a vesele si vedou své čachry. Ten senát by dokonce rádi zrušili. Protože by se má rodina najednou mohla probudit v podivném císařství. Protože bych si mohl jednou vyčítat, že jsem se neozval na jediném fóru, které mi to umožňuje.

Mluví se chlácholivě o ústavním soudu jako o pojistce demokracie. Jak známo, i pojistky se mohou zkratovat. A první konzul, který pohrdá soudy obecnými, by si jistě našel způsob, jak ústavní soud ohnout podobně, jako ústavu samotnou. Samozřejmě budu Antizemanem, Antibabišem, ba ještě hůře Havloidem. Samá zlá slůvka podle Václava Klause st. Přitom opioidy tak krásně tiší bolest.

P.S. Abych jen nežehral, na závěr snad jednu dobrou zprávu. Zima už trvá dost dlouho, a v našem parčíku se zatím neobjevili havrani, které si od jisté doby spojuji s geniálními záběry ve filmu Ptáci. Je to úleva, takový můj malý AntiHitchcock. Obávám se však, že mě moudřejší poučí, že je to jen další neblahý důsledek globálního oteplování.