Nedostatkem odvahy lze nazvat tápání politických stran nad blížící se prezidentskou volbou. Kdo by taky chtěl převzít Černého Petra od ČSSD, s níž se nálepka packala vleče už pátým rokem? Tragédie soc.dem. přitom nebyla v prohře samotné, ale ve způsobu, který k ní vedl. V roce 2003 zaúřadovala opatrnost, nedůslednost a neupřímnost. Tomu se tentokrát můžeme vyhnout, nedojde-li k nominování Klausových protikandidátů až v hodině dvanácté.

Mnoho je povolaných, málo vyvolených. Prezident by měl být člověk s pevným životním postojem, politickou inteligencí a vlídností vůči lidem. Tlačit na Pražský hrad baviče, sportovce či vědce, již nesplňují tato kritéria, je krátkozraké. V České republice dorostly prezidentské úrovně vedle Václava Klause tři figury, které všichni dobře známe a které jsou s to nabídnout programovou, nikoli tedy jen personální alternativu.

První je Petr Pithart. Jeho nadání pro hluboké přemýšlení, vedení kultivované diskuse a důstojnou reprezentaci by nejlépe odpovídalo poptávce po moudrém a spravedlivém prezidentovi. Pithartovou slabinou je však výrazná konzervativně-křesťanská politická profilace, jež může odpuzovat část občanů, ale především poslanců a senátorů. Navíc brutálně řečeno: těžko si představit, že komunisté, bez jejichž hlasů nemůže Klausův protikandidát uspět, Pithartovi od poslední volby odpustili podpis česko-německého Smíření 95.

Druhým adeptem by mohl být Vladimír Špidla. Od premiérské premiéry v roce 2002 má pověst hledače konsensu, ochotného vypustit plané ideologizování a naopak připraveného čerpat inspirativní podněty i z liberálního a konzervativního tábora. Kdykoli dnes na české půdě vystoupí, chytí zevrubným ponorem do tématu a nechutí ke klouzání po povrchu. Špidla však míní dotáhnout ke zdárnému konci mandát evropského komisaře. Coby zřetelně stranický kandidát by pracně sbíral konkurenční hlasy (včetně KSČM), nemluvě o podezření, že by mu i někdo ze sociálních demokratů mohl chtít „oplatit“ minulou Zemanovu porážku.

Výhodou třetího muže, který by si prezidentské angažmá zasloužil, je nestranickost. Jiří Dienstbier je složitě zařaditelný. Sociálně cítící liberál, volnomyšlenkář s velmi dobrými vztahy s katolickou církví, propagátor sjednocené Evropy, jemuž nikdo nemůže vyčítat ani antiamerikanismus, ani servilitu vůči Rusku. Z polistopadové politiky má bohaté zkušenosti, ovšem nikdy neztratil smysl pro bezprostřednost a neokázalou lidovost. Respektu se těší napříč politickým spektrem, nevyjímaje komunisty, ani Tlustého křídlo v ODS. Masarykovský fanklub může zaujmout fakt, že pomalu dozrál do věku prvního čs. prezidenta.

Třeba bude všechno jinak: drobné koaliční strany si v prezidentské volbě zastřílejí slepými patronami, ČSSD se vzdá ambicí a KSČM opět postaví neprůchodného protestního kandidáta. A z Hradu nám bude dál kynout čestný předseda ODS. Pokud ale existuje vůle zformovat pestrou prezidentskou koalici, není nač čekat. Kdo přijde s Klausovým vyzyvatelem první, získá bobříka Statečnosti. Pak se však budou muset rozhýbat i ostatní, zejména ČSSD. Pamatujme: kdo nehraje, nevyhraje.

Právo 13.6.2007