POLITIKA: Kdo dá víc aneb Proč ten rozruch?
Významný faktický rozdíl proti období od jara 2005 do konce léta 2006 by v nové vládní koalici KSČSSD + lidovci byl snad jen v tom, že by ministerské prebendy unionistů (ano, milí čtenáři, taková politická strana kdysi skutečně existovala), ochotně převzali bratři a sestry z lidové strany. Proto musel být expředseda Kalousek jistě nemálo překvapen, když se po „dohodě“ s Jiřím Paroubkem dočkal reakce, které jej smetla z vrcholných funkcí.
Jisté esenciální lidovecké dokonalosti ovšem tradičně i tentokrát dosáhl Cyril Svoboda. Podobně jako místopředseda Jan Kasal, který již v úterý 22. srpna uvedl, že za určitých okolností by bylo možné jednat o příští vládě i s ČSSD, se i bývalý ministr zahraničí v Právu, které vyšlo v lidovecký den „D“ – 24. srpna, vyjádřil zcela otevřeně a jednoznačně:
„…Bude-li pověřen Paroubek, není důvod odmítat jednání…“
aby si tento etalon korouhvičky den po té co se začaly ozývat kraje (26. srpna 2006) začal zachraňovat kůži:
„…Klobouk dolů před naší členskou základnou, zachránila partaj před hanbou…“
Terén pro reinkarnaci národněfrontovní koalice a pro její mediální přijetí připravovalo tedy celé vedení lidovců – Kalousek, Kasal a Svoboda ruku v ruce společně, o čemž mimo jiné svědčí i vypovězení podpory menšinové vládě ODS (22. srpna), které bylo podmínkou nutnou k uspořádání, které naštěstí Paroubkovi a Kalouskovi nevyšlo.
Jiří Paroubek před rokem svým Marťanským projevem zcela jasně rozdělil politickou scénu na levici reprezentovanou KSČSSD a ty ostatní. Lidovecké vedení se společně pokoušelo protlačit svou stranu za Filipem a Paroubkem. To se jim nezdařilo. (Tvrdím, že jen díky podzimním volbám.) Doprava s ODS odmítli a střed už žádný není. Oportunistická snaha špiček lidovců „být opět u toho“ může být tentokrát zcela fatální chybou, která přivede celou lidovou stranu do politického propadliště dějin.