Je nutné omezit fiskální suverenitu volených zástupců lidu

Slovním novotvarem roku 2012 a možná i těch dalších zřejmě bude termín dluhová brzda. Odpoutejme se nyní trochu od eurodiskusí a zkusme se věnovat podstatě myšlenky zakotvit ústavně mechanismy, které by bránily politikům v krátkodobém politickém zájmu uvrhnout své země do dlouhodobých dluhových problémů.

Česko má svou zkušenost, která je sice nejspíše mezinárodně nepřenosná, ale pokud se z ní poučíme, můžeme sestrojit opravdu zajímavý model inspirativní i pro další země. Nápady, které v minulém týdnu představila Česká bankovní asociace či tým IDEA z CERGE-IE, se shodují v potřebě něco dělat se současným stavem, ale liší se mírou pochopení podstaty, z níž současný stav hospodaření vlád západních demokracií vzešel. Vůbec nejde o jakési technické opatření, které má usměrňovat nějaké přitroublé a nezodpovědné ministry a odstrašovat je od kroků, které poškodí celou společnost. Má to hluboký dopad na vnímání podstaty demokracie, sociální solidarity a smyslu fungování politických institucí. Ze sociálně politického hlediska je to nejspíše významnější krok, než bylo zřízení na vládách nezávislých centrálních bank.

Víme všichni dávno, že o peníze jde vždy až v první řadě. A tady jde o peníze rozhodně ne malé. Těch, kteří platí daně, a těch, kteří dostávají dávky. Změna legitimity a pravomocí orgánů demokratického státu rozhodujících o tom, kolik kdo dá a kolik kdo dostane, je z tohoto pohledu zásadním tématem pro diskusi o další podobě liberálně demokratického systému. Ten má v současnosti docela velký problém obstát v soutěži s hodně liberálními a málo demokratickými systémy fungujícími zejména v Asii. Bohužel tahle diskuse se nevede a v současném prostředí vypjaté politické korektnosti se ani vést moc férově nedá.

Autor těchto řádek se nicméně o otevření této diskuse právě tímto komentářem pokouší. Dalo by se to říci krátkým a hodně ostrým bonmotem. Prostě ve dva a půl tisíce let staré historii demokratických režimů je sto let všeobecného volebního práva jenom nepříliš povedeným experimentem, který by měl být co nejdříve ukončen. Tento experiment může fungovat jen do té doby, kdy ti, kteří jsou schopni dávat do společné kádě, jsou v jasné většině oproti těm, kteří si z ní nabírají podle pravidel stanovených touto většinou. V okamžiku, kdy se většinou stanou nabírající, začnou celkem logicky stanovovat tvrdší pravidla pro ty, kteří do kádě sypou, a měkčí pro sebe. Tento naprosto průzračný motivační model pak krátký volební cyklus v rozsahu čtyř či pěti let ještě výrazně zesiluje.

To vede a skutečně vedlo k nárůstu daňové kvóty ve vyspělých zemích v poslední čtvrtině minulého století. A kromě toho také k nastartování deficitního hospodaření států. Včetně vzniku obrovských státních dluhů v řadě západních zemí a k tomu, že výše těchto dluhů začíná ohrožovat demokratický charakter postiženého státu. Řecký příklad, kdy země vlastně v protektorátním režimu musí plnit zadání vzniklá v úřadech spravovaných politiky, které Řekové nezvolili a nikdy volit nebudou, je dost výmluvný. A přitom to ještě není příklad z těch nejhorších, které si lze představit.

Myšlenka rozpočtových rad nevolených expertů a brzd zadlužování zakotvených v ústavním pořádku je pak pokusem omezit vyvlastňování menšiny většinou prostřednictvím fiskálních systémů. Funguje to velmi prostě. Daňové zatížení má svou hranici, za níž začne klesat ekonomická aktivita a na vysoké daně začnou doplácet i ti, kteří vlastně žádné daně neplatí. Proto nastal v devadesátých letech trend snižování daňového zatížení a trval až do krize. I nyní se většina vyspělých zemí navyšování daní brání, protože mnoho voličů si ještě pamatuje negativní důsledky.

Protože však omezení daní nevede k takovému navýšení státních příjmů, které by uspokojilo stále rostoucí armádu klientů státních sociálních systémů, musí nevyhnutelně růst státní dluh. Je tedy celkem evidentní, že v systému všeobecného volebního práva, v situaci, kdy většinu voličů činí lidé v pozici čistých příjemců a menšinu lidé představující čisté plátce, je nutné omezit fiskální suverenitu volených zástupců lidu.

Jenže máme zde systém politických stran, který poměrně dost striktně vymezuje strany závislé na oné většině inkasujících, a tudíž nemající zájem na nastolení nového, stabilnějšího systému veřejných financí. Protože však smršť dluhové krize všude kolem fakticky neumožňuje odmítnout vytvoření nějakého ústavního mechanismu proti nekontrolovatelnému zadlužování, soustředí se boj na oslabení nového institutu.

Lze očekávat, že spor bude veden zejména o způsob nominace a jmenování členů rozpočtové rady a pak o jejich pravomoci. Pokud bude mezi nimi i možnost vetovat výdajové rámce státního rozpočtu či vracet jeho návrh ministru financí za předem stanovených podmínek k dopracování, může to znamenat opravdu hodně velký zlom. Pokud půjde o pravomoci poradního sboru, je taková instituce fakticky zbytečnou.

Při rozhodování nebude bezpochyby hrát roli jenom politická orientace zákonodárců. Pokud by měla vzniknout skutečně funkční a smysluplná rozpočtová rada, je naprosto zásadní otázkou, zda jsou poslanci a senátoři připraveni na roli kaprů vypouštějících svůj vlastní rybník, a v tom případě už to, zda jde o levičáka či pravičáka, hraje dost malou roli.

Možná dluhová krize ještě není až tak hluboká, aby skutečně účinná dluhová brzda prošla. Každopádně je nejvyšší čas začít to zkoušet.