"Politika udělá velkým a nadstandardním to, že prostého člověka chápe a prostý člověk pochopí jej. Velký a zároveň úspěšný politik je v současném českém prostředí jenom ten, který má navíc důvěru a lidé jsou přesvědčení o tom, že mu mohou naložit na bedra část svých starostí. Stalo se tak Miloši Zemanovi a stává se to údělem Jiřího Paroubka. S trochou samoúčelné škodolibosti by se dalo říci, že, takový politik se pozná na televizní obrazovce na první pohled. Kvůli ruksaku lidských starostí na zádech mu sako příliš nesedí….

Politik do dnešní zmatené doby je tak trochu golém, který jde ulicemi, čistí cestu a v bezpečném koridoru za ním pádí všichni ustaraní, nejistí a nepříliš v dnešní době zorientovaní. Pojmenování golém neberme jako přezdívku, výsměch, zlehčující hodnocení. Spíš jako symbol nadpřirozené vnitřní síly, reaktor, který vystřeluje do širokého okolí částice mimořádné důvěry…

Český člověk neočekává od politika, že přednese brilantní monolog Hamleta, že procítěně zarecituje dlouhé pasáže z Máchova Máje, či dokonce zatančí. Nevyžaduje ani, noblesu v gestech, krok a ošacení manekýna. Chce se jenom opřít, nechat si sejmout ze svých beder část starostí, které mu nedají za dlouhých nocí spát. Šlapat v bezpečné brázdě, skrýt se za mohutnými zády. Tady je prostor pro politika, chlapa, který se nesesype při prvním průšvihu. Tady je také tajemství růstu preferencí soc. demokracie. Politik na špici není od toho, aby lidi pobavil, intelektuálně nebo esteticky uspokojil chutě společenské elity."

Ve šlépějích goléma
Miroslav Váňa, poslanec PS Parlamentu ČR (ČSSD)

Představa pana premiéra přednášejícího Hamletův monolog, recitujícího Máchův Máj či dokonce tančícího v bílém přiléhavém trikotu je sice půvabná, ale jak i pan poslanec Váňa píše, český člověk to od něho nečeká. Nečeká od pana Paroubka ani noblesu v gestech, ani ošacení manekýna - i v tom má pan Váňa pravdu. Neočekává od svého premiéra nic, než kompetentní správu veřejných věcí. Rozhodně v něm ale nevidí nějakou "nadpřirozenou vnitřní sílu", "bezpečnou brázdu" a "mohutná záda", která z něho sejmou jeho starosti podobně jako Beránek Boží snímá hříchy světa. Politikové této země byli vždy spíše předměty kritiky než nadpřirozenými předměty zbožné úcty.

Problém pana premiéra je v tom, že částice, které náš "symbol nadpřirozené síly" v poslední době vysílá, nejsou částicemi mimořádné důvěry, ale projevy znatelné nejistoty. "Golem, který jde ulicemi", ztrácí kontrolu sám nad sebou, i mezi jeho stoupenci jsou již rozpaky nad jeho metodami zřetelnější než počáteční nadšení a strana po jeho téměř ročním působení viditelně ztrácí kohezi. Je jen otázkou času, kdy se jeho kontrole vymknou i vlastní straníci.

Verbální agresivitou a "válcováním" oponentů, metodami, které mu tak dobře sloužily v počátcích jeho vlády, dokázal navenek své spolustraníky sjednotit. Přinesly mu rychlou popularitu a přinesly sociální demokracii rostoucí procenta preferencí v průzkumech - zejména v těch, které si sociální demokracie sama zadala. Hrubost v gestech i slovech vysvětlovaná jako ráznost a rozhodnost určitě imponovala těm, které pan poslanec Váňa popisuje jako "ustaraéí, nejisté a nepříliš v dnešní době zorientované". Za širokými zády golema Paroubka ale nerostla bezpečná brázda, ale koridor plný časovaných min nabitých neřešenými vnitřními rozpory a problémy. Po ročním působení pana premiéra už i ten "nejistý a nepříliš zorientovaný český člověk" ztrácí pocit bezpečí.

Paroubkova vláda nejenže nevyřešila žádný z problémů, což by bylo vysvětlitelné a omluvitelné relativně krátkou dobou jeho působení, ale dokázala rozvrátit vše, v čem viděl, ať už právem či ne, alespoň náznak kroků vedoucích k jejich řešení.

Koaliční vláda, která přes všechny své problémy byla kdysi pro mnohé z nich symbolem alespoň elementární vůle k tolik u nás - právě těmi nejistými a dezorientovanými - opěvovanému kompromisu, se stala jen symbolem schopnosti neschopných držet se ve vládních křeslech do poslední možné vteřiny. Premiér Paroubek dal svým partnerům opakovaně a velmi nevybíravými slovy najevo, že je nepotřebuje, jejich hlasy ve sněmovně se dají nahradit hlasy Marťanů se stranickou legitimací KSČM.

Reforma veřejných financí byla opuštěna dříve, než byla řádně odstartována, Zůstal po ní jen obrovský a stále rostoucí státní dluh. V programovém dokumentu ČSSD už o ní není ani jedna zmínka.

Důchodová reforma, jedna z klíčových reforem, jeden z nutných pilířů jakékoliv budoucí jistoty našich občanů, zůstala po dlouhém dojednávání, které nakonec skončilo dohodou všech demokratických parlamentních stran, nepodepsána. ČSSD vedená golemem s "ruksakem lidských starostí" na zádech, nepodepíše dohodu, která by nebyla přijatelná obyvatelům Marsu.

Vláda sociální demokracie obhajovala vyjednané podmínky pro vstup do Evropské unie a slibovala přístup k evropským fondům, který pomůže našim podnikatelům úspěšně soutěžit. Jestli ty vyjednané podmínky byly dobré nebo špatné, je dnes irelevantní. Ať už byly výhodné či nevýhodné, členství v EU nám díky bezkoncepčnosti a neschopnosti naší vlády nepřineslo žádný signifikantní přínos.

Po více než roce čerpání dotací z unijních fondů doputovalo k českým firmám jen 1,5 miliardy z možných 75 miliard korun. Důvodem je především přebujelá byrokracie, nejen ta bruselská, ale hlavně naše. Vláda nejenže neudělala téměř nic pro to, aby pomohla malým a středním podnikatelům proniknout přes složité zátarasy evropských předpisů a formulářů, ale dokázala jim svými vlastními prostředky, svou vlastní byrokracií a klientelismem přístup ještě ztížit, až do míry, kdy naši podnikatelé zjišťují, že potencionální příjem z evropských fondů nestačí ani nahradit náklady a vynaloženou energii na administraci žádostí a na navazování nutných "známostí". (Viz Čerpání peněz z Evropské unie)

Navíc se ukazuje, že přes ujišťování sebejistého premiéra Paroubka se varování evropské komisařky Danuty Hübnerové z listopadu 2005 naplňuje. Česká republika bude na konci roku pravděpodobně muset vracet až 85 procent již schválených a získaných prostředků. Vláda a její úředníci nedokázali ani uchránit ty finanční zdroje, které nám Evropská unie již převedla. Sociální demokraté se chlubili, že jen oni, díky jejich "evropanství", dokáží obhajovat naše zájmy v Evropské unii, jen oni, jako část "hlavního proudu" evropského myšlení, dokáží získat naší zemi potřebnou prestiž. Dokázali jen snížit naši věrohodnost, a poškodit naší dobrou pověst. Evropská unie dnes ví, že Česká republika není schopna čerpat ani to, co je nám nabídnuto.

Sociální demokracie získala vládu sliby boje s korupcí, s nezaměstnaností, se zadlužeností a sliby sociálních jistot, pro které "zdroje byly". Zdroje se skutečně našly, našly se v kapsách nejen našich voličů, ale i v kapsách jejich potomků. Zadlužení za dobu Zemanovy - Špidlovy - Grossovy - Paroubkovy vlády dosáhlo neuvěřitelné výše bilionu korun. Ministr financí, který neví, kolik nul má bilion, nás přesvědčuje, že jak se státní dluh blíží bilionové hranici, zadlužení vlastně klesá. Nezaměstnanost také klesá, ministr práce a sociálních věcí slibuje, že během příštího volebního období, pokud ČSSD vytvoří i příští vládu, klesne z výše téměř deseti procent, ke které ji dovedly "úspěchy" osmileté éry vlád sociální demokracie, až snad do blízkosti šesti procent. Vláda se o to pokouší opravdu kuriózně - vytváří pracovní místa v ceně více než milionu korun za kus, která jsou pak z velké části obsazena importovanými zahraničními dělníky.

Místo boje s korupcí jsou voliči svědky bojů o to, kdo ze sociálních demokratů urve největší kus. Jeden korupční skandál stíhá druhý, země se v žebříčku vnímání korupce propadla na úroveň států rovníkové Afriky. Policie a státní zastupitelstva "sedí" na vyšetřovaných případech celé roky a vláda není znepokojena ani korupcí dokumentovanou záznamy televizních kamer - pokud se ovšem nejedná o podezření z korupce oposičních politiků a poslanců, v takových případech se okamžitě roztáčejí vrtule policejních helikoptér. Největší finanční skandály a tunely v historii našeho státu jsou pravidelně zametány pod koberec, "pět českých na stole" je jen šifra, lidé z nejbližšího okolí "symbolu nadpřirozené síly" jeho jménem a na jeho příkaz jednají s lidmi obviněnými a vyšetřovanými ze závažné hospodářské trestné činnosti. Vláda, která už léta ví o konkrétních problémech našich nejdůležitějších bezpečnostních složek a agentur, nedělá nic, dokud se tyto problémy nestanou předmětem tiskových zpráv díky únikům tajných informací.

Se zpožděním dvou měsíců se z úst policejního presidenta dozvídáme, že korupci politiků a soudců již od 1. ledna nevyšetřuje speciální policejní útvar, ale běžní policisté v krajích. Mezi vyšetřováním krádeží slepic a jízdních kol budou zřejmě tito policisté řešit například případ pana poslance Krause a jeho afrických kakaových investic a podivných bankovních převodů.

Rozdílný, politickou příslušností vyšetřovaného jedince striktně oddělený přístup k vyšetřování jednotlivých afér vede k tomu, ze veřejnost už nevěří, že vláda a vládnoucí ČSSD má sebemenší zájem na jejich objasnění. Naopak sílí názor, že vláda má větší zájem na jejich utajení než na jejich vyšetření a že orgány činné v trestním řízení nejsou nástrojem pro boj s korupcí a organizovaným zločinem, ale politickým nástrojem vládnoucí strany.

Premiér Paroubek zvolil po svém nástupu metodu konfrontace a arogance. Z Ameriky importovaný tým image-makerů a spin doktorů z agentury Penn, Schoen & Borland čerstvému premiérovi poradil zcela správně, že nejlepší obranou je útok. A tak se z celoživotního ekonomického náměstka, kdysi restaurací v prvním pražském obvodu, později radního a náměstka pražského primátora odpovědného za městské finance stal "buldozer". Jiří Paroubek dokázal veřejnosti prodat falešný obraz tvrdého leadera, který je schopen rázně a "bez zbytečných řečí" řešit nahromaděné problémy. Dokázal se oddělit od svých předchůdců. Dokázal vzbudit iluzi, že jeho vláda není totožná s vládou, která stála u vzniku právě těch problémů, které sliboval vyřešit. Špidla a Gross se stali postavami z dávné historie. Mediální prostor vyplněný tápáním a korupčními aférami jeho předchůdců začaly zaplňovat jeho vlastní proklamace, jeho vlastní osobnost se stala tématem novinových a televizních komentářů. Dokázal se oprostit od balvanu nesplněných slibů ČSSD. Reforma veřejných financí, která hrozila veřejnou ostudou, byla odhozena jako zbytečná a nebezpečná zátěž bez povšimnutí médií zaměstnaných "dynamickou osobností" nového leadera. Dokázal zpacifikovat vzájemně nepřátelské frakce a skupiny v ČSSD. Jeho slovo se uvnitř strany stalo diktátem.

Proč tedy ta golemova nejistota, proč ty útoky na tisk, který mu byl ještě nedávno tak nakloněn a který tak ochotně pomáhal vytvořit iluzi čerstvé, pevné a silné osobnosti nového premiéra?

Má to několik příčin. Především tu, že včera ještě nezadržitelný vzestup Jiřího Paroubka se zastavil. Agresivita a arogance jako politický nástroj má jednu velkou nevýhodu. Aby neztratil účinnost, musí se agresivita a arogance neustále zvyšovat nebo alespoň udržovat na stejné úrovni. Je efektivní, dokud šokuje. Jenže dlouhodobým užíváním se tento nástroj obrací proti svému uživateli. Jeho soupeři postupně najdou způsob jak mu čelit a veřejnost se postupně přestane spokojovat s formou a začne se zajímat o obsah. A forma sama se nakonec stane přítěží, vede do slepé uličky. Pokud se politik snaží formu komunikace změnit, vypadne z role, a ztratí věrohodnost. Pokud se snaží tímto způsobem pokračovat, ztrácí důvěru voličů. V obou případech je výsledek stejný.

To se stalo i našemu golemovi. Jeho problémem je to, že sám začal věřit v imaginárního virtuálního buldozera Paroubka, golema stvořeného americkými mediálními kouzelníky. A začal se podle toho chovat. Z jeho slovníku se vytratilo slovo "my", začal se podobat slovníku Ludvíka XIV. ČSSD je dnes Jiří Paroubek. Stát je dnes Jiří Paroubek. Nejen že se premiér Paroubek odpoutal od minulosti, odpoutal se i od reality. Císař Nero bavil své Římany hudebními a dramatickými výstupy, a jeho poslední slova, máme-li věřit historikům, zněla "Jaký umělec ve mně odchází". Náš premiér objíždí se zájezdovým souborem okresní scény a mezi lechtivými anekdotami a rasistickými vtipy svých estrádních kolegů baví své diváky veselými historkami o tom, jakou radost má president Chirac, když mu jeho "přítel Džordži" přiveze lahváče.

Jeho posledním výstupem na "světové" scéně byla výměna dopisů s prezidentem republiky. Hned první z nich, který pan Paroubek prezidentovi zaslal, prozrazuje nejen absolutní neznalost diplomatického protokolu, ale dokonce i ústavy země, jejíž vládě předsedá. Ten dopis končí:

"Žádám Vás proto, aby v tomto směru došlo v programu návštěvy prezidenta Putina k adekvátním úpravám. Pokud by k tomu nedošlo, může se stát, že příslušní členové vlády České republiky jakož i představitel ČEB se k podpisu na Hrad nemusí dostavit.
V tomto směru jsem též informoval pana velvyslance Fedotova."

Premiér prezidentovi vyhrožuje, premiér našeho státu žaluje na svého prezidenta velvyslanci cizí mocnosti.

Pod špatně padnoucím kostýmem "golema vyzařujícího nadpřirozenou vnitřní sílu", se skrývá ješitný uražený chlapeček, který se sesypal při prvním průšvihu a běží si postěžovat hodnému strýčkovi.

Pan premiér zapomněl, že už nežijeme v dobách, kdy naši "státníci" posílali jeden na druhého udavačské dopisy do Moskvy a prosili nejvyšší kremelské soudruhy, aby u nás udělali pořádek.

Anebo to možná už není jen neznalost. Možná se už pan premiér necítí vázán takovými přízemními formalitami jako je protokol a ústava. Možná už i on sám věří ve svou "nadpřirozenou vnitřní sílu", kterou mu přisuzují jeho devótní apoštolové, mezi kterými je bezesporu prvním z prvních pan poslanec Váňa, autor jeho apoteózy.

thaas@seznam.cz