Nalézt odpověď na nerudovskou otázku, když jde o věc vyhozenou z domácnosti, dá sice někdy fušku, ale obvykle se nakonec uspokojivé řešení najde. Když jde o generála v nemilosti, je to horší. Vidíme to na potížích souvisejících s dvojvládím ve Vězeňské službě ČR.

Odvolání generálního ředitele lze provést snadno a rychle, zvláště když se nemyslí na maléry, které mohou nastat, pokud se odvolaný vzepře. Vznikne ale okamžitě problém s dalším osudem propuštěného. Generální ředitelé Luděk Kula a Jiří Tregler vzali na vědomí, že upadli v nemilost, uvědomili si, že “svoboda je správně pochopená nutnost”, a dobrovolně-nuceně podepsali resignaci. Opustili Vězeňskou službu ČR a rozhlédli se po náhradním uplatnění. Ministrům spravedlnosti nepřidělávali starosti požadavkem na další přiměřené zaměstnání, ač by na ně v případě odvolání měli nárok. Znalosti a zkušenosti vrcholového vedoucího pracovníka jsou kapitál. Jejich vytlačením ze sboru o ně stát přišel.

Zcela jiný je případ Petra Dohnala, kterého ministryně Helena Válková odvolala krátce po svém nástupu do úřadu a následně neřešila otázku “kam s ním”. Jeho odvoláním a jmenováním Pavla Ondráška pro ni věc skončila. Petr Dohnal se tak dostal do právního vakua: byl sice odvolán, ale zůstal nadále příslušníkem Vězeňské služby ČR bez nového pracovního zařazení. Rozhodnutí o odvolání pocítil jako křivdu a postavil se na odpor. Finančně státem zajištěn mohl se věnovat obhajobě svých zájmů jako povolání. Plně toho využil: bránil se právními prostředky a snažil se vířit svou věc přes média.

Ke změně jeho osudu nedošlo ani po vystřídání Heleny Válkové Robertem Pelikánem. Ten pod tlakem správního soudu přezkoumal Dohnalův rozklad proti rozhodnutí Heleny Válkové o jeho odvolání a zamítl jej. Tím na sebe převzal odpovědnost jak za Dohnalovo odvolání, tak za jeho další ponechání v postavení “placeného nezaměstnaného”. Ani on se nepokusil “zpacifikovat” jej nabídkou důstojného náhradního uplatnění. Do situace pak jako deus ex machina zasáhl Městský soud v Praze, který Petru Dohnalovi vrátil postavení generálního ředitele Vězeňské služby ČR.

Vzniklo formálně právní dvojvládí, jež nelze vyřešit jinak, než zbavením Pavla Ondráška funkce generálního ředitele zákonným postupem. Naděje, že by Robert Pelikán mohl situaci zvrátit napadením rozsudku Městského soudu v Praze kasační stížností k Nejvyššímu správnímu soudu, záhy padla. Z analýzy písemného vyhotovení rozsudku vyplývá, že kasační stížnost by nemohla být úspěšná. Podat ji jen proto, aby se vytvořil dojem nestrannosti ministrova postupu, by bylo plýtváním silami.

Tím ale pro změnu vznikne problém “kam s ním” po zrušení jmenování Pavla Ondráška. Má právní nárok na přiměřené náhradní využití a dává jasně najevo, že se jej nehodlá vzdát. Vyčítá-li se mu, že se kdysi vyjádřil, že v případě rozhodnutí soudu ve prospěch Petra Dohnala uvolní místo, a nyní svůj slib neplní, není to na místě. Nikdy se nezavázal, že půjde tak daleko jako předchůdci Luděk Kula a Jiří Tregler, tedy že dobrovolně opustí Vězeňskou službu ČR, v které úspěšně působí již déle než dvacet let. Mimo to je třeba připustit, že jeho vzdor může být reakcí na různá menší a větší příkoří, jichž se mu dostává od návratu Petra Dohnala. Tlačit jej do opuštění Vězeňské služby ČR by bylo neodpovědné: stát by byl ochuzen o kapitál představovaný jeho znalostmi a zkušenostmi. A bylo by to i nespravedlivé, protože Pavel Odrášek není odpovědný za odvolání Petra Dohnala a nástupem na jeho místo se nedopustil ničeho nemravného či nezákonného. Až dosud plnil svědomitě své služební povinnosti. Není zde tedy objektivní důvod jej trestat.

Bylo by ideální, kdyby se podařilo ukončit dvojvládí ve Vězeňské službě podobným způsobem, jaký známe z řešení dvojvládí policejních prezidentů. Policejní prezidenti Petr Lessy a Martin Červíček se přesunuli na jiné pozice, a umožnili tak ministrovi vnitra jmenovat policejním prezidentem neutrálního Tomáše Tuhého. Řešení ovšem umožnili odstupující policejní prezidenti zachováním korektních vzájemných vztahů, což zřejmě není náš případ.

Každé jiné řešení než odsunutí Pavla Ondráška na pracovní pozici, důstojně navazující na jeho dosavadní kariérní vývoj, nutně povede k opakování postavení “placeného nezaměstnaného”, jež postihlo Petra Dohnala. Moudrý člověk si ale bere z chyb poučení a neopakuje je.