Pan Paroubek ve svém článku v Právu "ODS šlápla vedle" (27. září) na téma podpory bydlení ukázal, že je po dlouhé době schopen i věcné diskuse. Jenže i přesto stále odmítá připustit fakt, že podpora bydlení musí být adresná a její systém stabilní, vycházející z dlouhodobé ekonomické reality.

Pár jasně vypovídajících čísel úvodem: v letošním roce stát vynaložil na úvěry, určené mladým lidem na výstavbu či modernizaci bytu, 2,9 miliardy korun. Možnosti získat státní úvěr úročený dvěma procenty letos využilo téměř 11 tisíc lidí. V návrhu rozpočtu na příští rok jsou pro tento typ podpory bydlení připraveny 2,2 miliardy korun. Hlavní podmínkou pro získání tohoto druhu podpory je maximální věková hranice žadatele 35 let.

Při tomto tempu poskytování takové formy podpory bydlení mladým lidem to v roce 2016 bude celkem 17 miliard korun, mimo jiné i proto, že návratnost těchto úvěrů je poměrně dlouhá a systém připouští i povolení odkladu splátek až o 10 let. Zda na to Česko bude mít, je podle pana předsedy Paroubka zřejmě otázka, která není tak důležitá.

Nesystémovost tohoto opatření však není jen ekonomická, jak pan předseda připouští, ale také hluboce lidská. Má-li někdo štěstí a je mu méně než šestatřicet, může dostat od státu dotovaný úvěr, neboť jej stát svým rozhodnutím prohlásil za mladého. Otázkou přitom zůstává, zda je tento způsob podpory určen skutečně těm lidem, kteří objektivně nejsou schopni si své bydlení v odpovídající kvalitě zajistit. Tito lidé totiž stejně takto výhodnou půjčku nedostanou ani od státu, protože nebudou moci prokázat svou schopnost ji splácet.

Navíc 2% úrok a deseti- nebo dvacetiletá doba splatnosti jsou vstupem státu do bankovního sektoru a je otázkou, zda legitimním. V současné době probíhá u Evropského soudního dvora spor, kde islandská bankovní instituce žaluje Islandský státní fond, který poskytuje úvěry za měkčích než tržních podmínek, a to bez příjmového limitu - tedy osobám, které by si půjčily u banky, ale raději jdou ke státu. Zkrátka půjčování peněz je záležitostí bank a podpora bydlení je věcí státu.

Proto jako daleko efektivnější cestu vidím poskytování garancí občanům bez rozdílu věku a zároveň deregulaci nájemného, která může při respektování možných sociálních dopadů paradoxně znamenat jeho snížení, a začátek seriózní debaty na téma sociální bydlení, jeho definice a formy podpory. A je dobře, že i ČSSD ústy svého předsedy takto proces deregulace podporuje.

Naši občané se skutečně nemusí obávat toho, že bychom jim ze dne na den změnili podmínky, za kterých mohou získat byt. Mým cílem je vytvoření takových pravidel, která budou transparentní, spravedlivá, nebudou rozdělovat společnost na "mladé" a "staré" a hlavně, jakákoli forma podpory bude odpovídat ekonomické realitě České republiky s delším než jednoročním výhledem. Myslím si, že to je jedna ze základních podmínek pro to, aby si nejen mladí lidé mohli klidně plánovat svou budoucnost.

Právo, 9.10.2006

ministr pro místní rozvoj, poslanec PČR