Luxusní Mercedes S-500, který 25.února 2010 na Gagarinově náměstí v Moskvě narazil do malého Citroenu C3, byl o více než tunu a dvě stě kilogramů těžší, než jeho oběť. Dvě známé lékařky, babička a matka osmiměsíční holčičky, sedící v menším voze, zemřely na místě. Kdo řídil mercedes, se neví. Mohl to být řidič, anebo jeho šéf Anatolij Barkov, viceprezident a šéf bezpečnosti Lukoilu. Bodyguard určitě neřídil. Podle svědků bylo jeho první starostí po nehodě rychle odmontovat speciální poznávací značku C398CC 77, tedy v azbuce s písmeny SS, vyhraženými pro ministerstvo vnitra.

Policie okamžitě označila za viníka nehody řidičku Citroenu, a to i přesto, že všichni očití svědkové tvrdili, že rychle jedoucí Mercedes úmyslně vjel do protisměru, aby předjel kolonu před sebou. Záznamy z desítek kamer, které tuto frekventovanou cestu na vládní letiště Vnukovo kontrolují, se jakýmsi nedopatřením nedochovaly. Papalášská nehoda vzbudila velký odpor ve veřejnosti. Prezident Medvěděv proto prohlásil, že na vyšetřování nehody osobně dohlédne. Sedmého září pak policie oznámila, že Barkov nenesl na nehodě sebemenší vinu, na vyšetřovatele nikdo nevykonával žádný nátlak, neboť prezident přece na celý případ osobně dohlížel. Teprve Ústavní soud po dvou letech nařídil přešetření a v dubnu 2013 má proběhnout první slyšení před soudem. A aby bylo všem jasné, že státní moc se do ničeho ani tentokrát míchat nebude, sešel se 20.února 2013 nový prezident Vladimír Putin s prezidentem Lukoilu Vagitem Alekperovem, aby si popovídali o nových nalezištích ropy a mateřských podnikových školkách. (viz)

O Barkovovi prý nepadlo ani slovo, jako už mnohokrát předtím. Narodil se v roce 1948, ale první oficiální zmínka o něm je z roku 1987, kdy už funguje jako bezpečák v sovětském naftovém průmyslu. Má jeden řád a deset medailí, ale nesmíte vědět za co. Předpokládá se, že tento tajemný "naftař" pracoval řadu let v sovětském bezpečnostním aparátu, s největší pravděpodobností v rozvědce. Dnes šéfuje bezpečnostnímu aparátu Lukoilu, o němž sami jeho šéfové prohlašují, že je "soukromou firmou s vládním myšlením". (viz)

To, že Lukoil není normální komerční firmou, ale exponentem ekonomických, politických a zpravodajských zájmů ruské vlády, je dnes už jenom obtížně zpochybnitelné. Právě proto nesměla mezi roky 2000-2005 vstoupit do polských, litevských, holandských nebo řeckých rafinérií. Přes silný politický nátlak řecká vláda v roce 2003 veřejně odůvodnila odmítnutí nabídky Lukoilu na účast v rafinérii Hellenic Petroleum s tím, že je "nepřijatelná z hlediska řeckých národních zájmů". (viz)

Tajná diplomatická depeše amerického velvyslanectví ze Sofie z 9.května 2006, zveřejněná v roce 2011 na Wikileaks, prokazuje, že šéf bulharského Lukoilu Valentin Zlatev, přezdívaný "Regent", má obrovský vliv na premiéra Borisova, může ho vydírat informacemi z jeho kriminální minulosti, a je "podezření, že má silné vazby k ruským zpravodajským službám a organizovanému zločinu". (viz) A tak by se dalo pokračovat.

To jenom v České republice je Lukoil úplně normální komerční firmou bez sebemenších vazeb na politiku. A pokud by chtěl někdo namítat, že její šéf, blízký přítel Miroslava Šloufa, Marka Dalíka a exministra Řebíčka, nový místopředseda SPOZ Martin Nejedlý, strávil divoká devadesátá léta právě v Rusku, a s Lukoilem, jak sám říká, je v kontaktu už od roku 1996, ale nedají se tam najít žádné dokumenty o jeho obchodech, je to nutné označit za zbytečnou šťouravost a nevkus.

Naskýtá se ale poněkud nebezpečná možnost, že Miloš Zeman je zpracováván stejně, jako před ním bulharský premiér Bojko Borisov. Přirovnání Miloše Zemana k Ježíši Kristu z úst nového předsedy SPOZ Zdeňka Štengla proto do české lumpenpolitiky určitě patří.. "Jsme pouhými apoštoly myšlenek Miloše Zemana". O sobě pak skromně - "Může papež říkat něco jiného, než co mu seslal Jesus Kristus"? Ve skutečnosti je pan Štengl jedním z několika málo dosti nebezpečných loutkářů, vodících loutku jménem Miloš Zeman. Tato skupina už dnes představuje zjevné bezpečnostní riziko pro Českou republiku. Názory i jazyk pana Štengla vytvářela služba v předlistopadové Veřejné bezpečnosti a až do roku 2006 práce u policie. Není divu, že předseda Štengl na sjezdu pro jistotu mluvil rovnou o "zemanismu". Chlapci, oslnění vlastním úspěchem, jakoby zapomněli, že v politice, stejně jako při řízení auta, jsou občas potřeba brzdy.

Za "cynismus a pokrytectví" označil slovenský list Sme už Zemanovo vystoupení na sjezdu sociální demokracie. Bude hůř. Miloš Zeman sice veřejně deklaroval: "Jako prezident si přeji být nadstranický". Na sjezdu SPOZ však nemohl být straničtější – férový a nadstranický služebník státu by těžko mohl vypouštět sousloví jako "náš sjezd", "naše setkání", "náš hospodářský program", "budeme mít silný klub poslanců". V závěru projevu pak přišlo jeho téměř kimirsenovské připomenutí důležitosti jeho jména v názvu strany, a poslední věta už opravdu nemohla být méně vkusná: "Jsem hrdý na to, že jsem členem Strany práv občanů – Zemanovci". (Velký potlesk vestoje) Tomu se v "zemanismu" říká nadstranickost, pokud byste tomu nerozuměli.

Vůdce promluvil, samozřejmě, i o Lukoilu. Sarkasticky se za média omluvil za nevlídná slova, která o Martinu Nejedlém novináři napsali, vyzdvihl jeho obětavou a skvělou práci pro stranu, a slavnostně oznámil, že od "Luk – Oilu" (krásná výslovnost, zvláště proto, že "luk" je v ruštině "cibule") jeho prezidentská kampaň "nedostala ani korunu". Tleskal i Miroslav Šlouf, který sice je šéfem nejvlivnější pražské organizace SPOZ, a prezidentova mluvčí Buriánová je stále i jeho mluvčí, ale oficiálně neměl nic společného ani s prezidentskou kampaní, ani s nově ustanoveným prezidentem…

Pro doplnění vzdělání ex-policisty Štengla nakonec ještě něco malého z Bible - Matouš 24, 23.24 (SNC): "Uslyšíte-li: ‚Tady je Kristus, nebo tam je‘, nevěřte. Vystoupí totiž falešní Kristové a proroci a předvedou tak ohromující a přitažlivé činy, že by málem na svou stranu získali i moje vyvolené." Jde o Antikrista, a ten, jak říká Bible, bude nakonec poražen. Bylo by dobré začít loupat slupky této cibule dřív, než bude pozdě.