Ve státě existují dvě oblasti práva. Jednou je právo soukromé (upravuje občanský zákoník, obchodní zákoník a tak podobně) platí zde rovnost subjektů a především volnost - tedy: "co není zákonem zakázáno, je dovoleno".

Oblast druhá, kterou je právo veřejné (kam patří: Ústava, volební zákony, atd.), je založena na principu: "co není zákonem výslovně dovoleno, je zakázáno" (čl. 2 odst. 3 Ústavy). *)

Konání i nekonání prezidenta republiky patří do sféry veřejného práva. Říká- li Ústava v čl. 62 písmeno a), že prezident jmenuje předsedu vlády a na jeho návrh další členy vlády**), pak panu Klausovi nepřísluší hodnotit kvalitu nebo stranickou příslušnost (neřkuli přátelské vazby) jednotlivých členů vlády a podle toho hodnotit, zda vládu jmenovat či nikoli. Jeho úkolem je jmenovat.

Prezident také nemá ústavní pravomoc pověřit vyjednáváním o budoucí vládě. Ústavní zvyklostí je po volbách jmenovat předsedu vítězné politické strany. Pokud neuspěje, pak jmenuje podruhé prezident. Neuspěje-li ani kandidát druhý, pak jmenuje prezident premiéra na návrh předsedy Poslanecké sněmovny.

Jestliže si pan Klaus některé pravomoci upravil nebo rozšířil jedná se ústavní delikt. Pokud mu něco ústava přímo neukládá, pak jako orgán veřejné moci jednat nesmí! (V tomto případě je deliktem i nekonání - jmenovat musí a on nejmenuje.)

Ústavy jsou v historických souvislostech posuzovány i podle toho, jak často musely být měněny, opravovány, upravovány. Minimalizování změn je dosahováno co možná největší abstraktností ústav. Pokud dokument nejvyšší právní síly upravuje každou lhůtu, datum a tak podobně, je nutné jej často v těchto bodech měnit, pak je ale dokumentem nestabilním. To, že jsou časté změny do určité míry nežádoucí, je dokázáno rigiditou ústavy (ztížený proces přijímání změn Parlamentem, např. potřebná 2/3 většina všech poslanců).

Abstraktnost ústavy umožňuje její vlastní život v praxi a především vyžaduje jistou úroveň lidí, kteří ji v praxi uvádějí. Zdrojem informací o ústavních postupech jsou mj. i u nás ústavní zvyklosti (Ústava neuvádí, koho prezident jmenuje po volbách premiérem - je však ústavní zvyklostí, že jmenuje předsedu vítězné politické strany. Pokud se tak nestane, nelze prezidenta postihnout, ale tyto skutky vedou ke spekulacím, co prezidenta vedlo k porušení daných postupů).

Domnívám se, že není žádoucí, aby se prezident pohyboval za hranicí ústavy (nebo na její hraně nebo ji obcházel), přestože není ze své funkce odpovědný, měl by být zárukou ústavnosti. V zájmu našeho státu, v případě podobného povolebního patu, jsou zřejmě předčasné volby. Situaci lze vyřešit ústavním způsobem, a to vyčerpáním tří pokusů o sestavení vlády, které lze vyčerpat během tří měsíců, plus něco času na vyjednávání (viz článek 68 odst. 3 Ústavy: vláda předstoupí do 30 dnů před Poslaneckou sněmovny se žádostí u vyjádření důvěry). Ústavodárci zřejmě zapomněli do ústavy zakomponovat sankci za to, že prezident vládu nejmenuje (např. do 30 dnů), mohlo by dojít třeba k rozpuštění Poslanecké sněmovny.

Vláda v demisi vládne a spousta lidí říká, že jim je vlastně jedno, jestli má důvěru nebo ne, protože politici si jen rozdělují křesla a tentokrát se nemůžou dohodnout. Ústava jsou taková "pravidla silničního provozu" pro politiky. Když je nedodržují správně, pak ani lid nechápe, proč nelze jezdit v protisměru, když proti nejede auto.

Pozn. redakce:
* "Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon"
** "Prezident republiky… a) jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi" - o "jeho, premiérově, návrhu" hovoří až čl. 68, odst. 2