Nepotřebujeme prezidenta formálně slušného, nýbrž takového, který má charakter

Fischerův billboard „Slovo, které platí“ známe z ulic asi všichni. Jeho sdělení má stejné parametry jako někdejší slavné „Myslím to upřímně“ od Stanislava Grosse. Gross to nemyslel upřímně a ti, kteří se zajímají o politiku, nejspíš budou souhlasit, že právě Jan Fischer celým svým životem vyzařuje všechno možné, jen ne to, že by se na něj národ – jako na prezidenta – mohl spolehnout. Poučení na nic Nejvíc se Janu Fischerovi vytýká, že byl kariérní komunista. Na to jeho příznivci namítají, že normalizační skvrnu ze svého životopisu zahladil věcným a profesionálním výkonem v politice. Ale co vlastně kdy na Fischerově politice bylo tak věcného a profesionálního?

Často teď ve svých textech a prohlášeních kritizuje zvyšování daní. Problém je, že předsedal celkem 460 dnů vládě, která (k 1. lednu 2010) provedla zásadní zvýšení spotřebních daní u pohonných hmot, takže benzin a nafta se v Česku staly dražšími než v Polsku a na Slovensku, a dokonce i v Rakousku. To podemlelo výkonnost českých rafinerií a zaměstnanost v nich, nalomilo prodej jejich zboží u českých pump, podvázalo jejich prosperitu a objem odvedených daní, ale zejména ekonomicky vytlačilo zvláště speditérské firmy (nejen české) k nákupu nafty a benzinu do zahraničí, a tedy i k platbám DPH a příslušných spotřebních daní do pokladnic ministrů financí okolních vlád.

Ještě mnohem horší, přímo katastrofické, je však Fischerovo vládní angažmá (4/2009 – 6/2010) v kauze fotovoltaiky. Toto selhání je tak zásadní, že vyžaduje hlubší pozornost. Připomeňme, že příslušná legislativa k podpoře tzv. obnovitelných zdrojů byla přijata už v roce 2005. To nejhorší přišlo v roce 2009, kdy prudce klesly ceny fotovoltaických panelů z Číny. Jelikož povinně vykupovaná elektřina z fotovoltaických plantáží byla nadále zafixovaná pro příštích dvacet let na cenu více než 12 Kč za kWh (zatímco cena elektřiny třeba z Temelína stojí méně než korunu), získali fotovoltaičtí baroni snadné a zajištěné zisky v ohromném rozsahu. Na Energetický regulační úřad (ERÚ) se valily žádosti o instalace na rok 2010, kterým dle zákona nebylo lze nevyhovět, a jediné, jak se tato povodeň dala zastavit, byla drobná – ale zásadní – změna zákona, která by ERÚ umožnila z roku na rok snížit cenu této povinně vykupované elektřiny o více než oněch pět procent. Třeba desetinásobnou rychlostí. Už pro rok 2010.

Po Fischerovi se tehdy žádalo, aby do konce roku 2009 předložil a parlamentem protlačil jednoduchou novelu, v níž v zásadě stačilo změnit pouhé jedno číslo! Fotovoltaiky byla tehdy plná média a předseda úřednické vlády Fischer nakonec sice novelu do parlamentu předložil (18. listopadu 2009), nicméně nevystoupil k tomu s naléhavým projevem před poslanci, neudělal nic, aby novela byla projednána ve zkráceném řízení, ve stavu legislativní nouze. Tak se stalo, že byla přijata až 17. března 2010 a Česko zachvátil na celý další rok solární boom.

Ano, jistě za ním tehdy chodil leckterý lobbista, možná i poslanec – ale touto každodenní zkouškou charakteru prochází nutně každý, kdo sedí na důležitém postu! „Slušnost“, tedy v tomto případě Fischerova schopnost s nikým se nehádat, všechno vysedět, prokličkovat a hlavně si neudělat nepřátele, nás všechny přišla na enormní peníze.

Výsledkem jsou dodatečné náklady v roční výši 35 miliard korun. Za celých dvacet let povinného výkupu (do roku 2030) činí tato suma kolem sedmi set miliard. Místo výroby a výkupu nesmyslně drahé solární energie mohla Česká republika po celou dobu každý rok postavit například 90 kilometrů dálnic nebo rok co rok jednu velkou plynovou elektrárnu. Nebo mohla každá domácnost na elektřině ušetřit v průměru kolem 3000 Kč ročně, některé velké podniky, třeba pekárny, desítky milionů, velké strojírenské firmy dokonce stovky milionů každý rok. Výrobní náklady by klesly – anebo mohly být vyšší mzdy. Mohl být také nižší schodek státního rozpočtu, neboť i ten fotovoltaické barony dotuje miliardami korun. Česká republika se stala zemí se zdaleka největší kapacitou fotovoltaiky na světě, a to jak na jednoho obyvatele, tak na objem hrubého domácího produktu (HDP). Neexistuje na planetě stát, který by něco podobně hloupého a nezodpovědného dopustil, kromě České republiky, které v rozhodném období vládl oblíbený Jan Fischer a jeho oblíbený úřednický kabinet.

Nemělo by zapadnout: Mirek Topolánek tehdejší situaci v MFD (11. 10. 2012) komentoval doslova takto: „Tehdy proběhlo jednání, kde jsem byl já, Paroubek, Roman. Přinesli jsme Fischerovi čísla, oněch 700 miliard dodatečných nákladů. Bylo potřeba prosadit změnu zákona ve sněmovně přes zájmy členů ODS a ČSSD. Slíbili jsme mu s Paroubkem, že mu pomůžeme. Neudělal nic. Nechtěl si zadat s námi, bez kterých by nebyl nic. A sám neměl odvahu do souboje jít. Teď kandiduje na prezidenta.“ Chápu, že Fischer byl v té době pod různými tlaky, ale on byl premiér, on mohl a měl vystoupit ve sněmovně se zásadním projevem, on mohl a měl burcovat, požádat sněmovnu o bleskové projednání. Neudělal nic.

Nyní však publikoval na svém webu text (Horký solární brambor, 27. 12.), kde připouští, že „fotovoltaika je pořádný průšvih. Doslova stamiliardový.“ A dodává: „Jsem kdykoli ochoten se zodpovídat za kroky, které jsem učinil jako premiér. Fotovoltaiku nevyjímaje. Ale nehodlám hrát roli obětního beránka, aby skuteční viníci mohli zůstat v klidu.“

Obětní beránek, anebo ten, který svou „slušností“ zavinil solární armagedon? Tato zásadní přestřelka by neměla ujít pozornosti příslušných institucí, protože jenom tak lze s konečnou platností zjistit, kdo, co, kdy a proč zanedbal, kdo jednal či nejednal s péčí řádného hospodáře. A také zjistit, zda právě Jan Fischer nepatří na úplně jiný pražský kopec, než je Hrad. Petr nebo Pavel, přece ani u nás není možné jen tak vysedět zkázu v hodnotě 200 kilometrů metra.

Neville Chamberlain byl jistě formálně slušnější politik než Winston Churchill, ale–možná právě proto – přivedl Británii na pokraj katastrofy. Volil mezi bezectností a válkou. Po Mnichovu se Británie stala bezectnou – a válku stejně dostala. My jsme zatím od prezidentského kandidáta dostali „jen“ složenku na zaplacení 700 miliard. Prezident nemusí být primárně odborník, musí to být člověk, na kterého se národ může spolehnout.

LN, 5.1.2013

Autor je prokurista, Value Added, a. s.