Je po volbách jako po výprasku – opravdu, toto úsloví se na aktuální situaci náramně hodí. Politické, sociální a kdovíjaké další rozměry spojené s volebním pátkem a sobotou jsou podrobně rozebírány na jiných místech Lidových novin. Naposledy tady budu psát o volbách a o politice se zmiňuji zřídka.

O výlučnosti elit a síle jejich vlivu nebylo třeba si dělat iluze i dříve. Dnešní doba nemá žádné neotřesitelné autority. Takovou autoritou nebyl ani Václav Havel ve své vrcholné době. Neotřesitelný vliv neměl nikdy ani Václav Klaus. Dnešní doba nezná žádného Karla Čapka nebo Vladislava Vančuru či Ferdinanda Peroutku. Není to důsledek celonárodního měknutí mozku. Změnila se struktura komunikace. Kanálů pro přenos informace, a tudíž pro zprostředkování vlivu je příliš mnoho. Máme mezi námi lidi s obrovským potenciálem a výkonem, v tomto ohledu nedošlo k žádnému úpadku. Jenomže těch skvělých lidí je tolik, že výjimečnost ztrácí smysl. Pojem velikán je relativní, záleží na vzrůstu těch kolem něho.

Dobrá, toto všechno jsme věděli i před tím. Nicméně míra bezvýznamnosti ve smyslu neschopnosti přesvědčit, tato míra je přece jen překvapující.

Proti nenávistné šovinistické kampani týmu Klaus-Zeman se zvedl v médiích doslova val odporu. Postavili se proti ní zdaleka nejen pravdoláskaři, kteří obouruč podepisují každou petici vylepenou na rohu. Žlutou placku s čírem nosili i lidé, kteří o pravdě a lásce nemají ponětí. A kdo ji nosil, nabyl mylného dojmu, že jeho názory sdílí každý. Averzivní reakce vůči Martinu Dejdarovi byla spontánní a neuvážená. Pochopit ji ale lze. Byl to projev zklamání a úžasu nad tím, že někdo tak slušný a respektovaný může klauzemanovskému spiknutí vyjádřit podporu. Bezděky mě napadá příklad z normalizační doby, kdy Jiří Štěpnička upadl do opovržení za to, že se uvolil hrát Gottwalda v Sokolovského propagandistickém opusu. Anebo když Jiří Laufer zapěl popěvek o statečném kapitánu Minaříkovi. Reakcí byl úžas a zklamání. Některé věci se prostě nedělají.

I tentokrát se vytvořilo jakési "my – oni". To s volbami pochopitelně neskončí. Nedělejme si iluze, že to nedefinovatelné "my" bude mít na další vývoj událostí vliv.

Ten má svoji dynamiku. Zeman má ještě měsíc a půl od uvedení do úřadu a už by svrhával vládu. V předvolebních debatách vykládal, jak bude řečnit v parlamentu a mistrovat vládu na jejích schůzích. On se vysloveně těší, že bude dělat něco, co prezidentovi podle ústavy nepřísluší. Média budou kritizovat, kárat, varovat, odhalovat. Klauzeman však může být v klidu. Jeho Čechové a Moravané mu rozumějí a udělají vše, co po nich bude chtít.

Toto vše je chladné konstatování, neberte to jako ukřivděný nářek. Je dobře pohlédnout pravdě do očí. Zeman se dostal na Hrad neslušností a ti, co ho tam dostali, budou od něho chtít neslušné služby. Berme to jako výzvu k vytrvání. Zkoušky charakteru neskončily 17. listopadem 1989. Charakter je třeba tříbit a osvědčovat pořád, i když to nemá žádný bezprostřední efekt.

LN, 28.1.2013