Miloš Zeman zahájil poslední rok svého druhého mandátu, když utekl Vystrčilovi z lopaty při docela hanebném pokusu o ústavní puč s cílem zajistit pro Pětikolku absolutní obsazení všech rozhodujících funkcí. Připomínám, že čtvrtou komoru, Ústavní soud, mají zajištěnou; ostatně Pavel Rychetský frapantně porušuje princip nezávislosti a otevřeně komentuje politiku.

Principem voleb rozhodujících ústavních institucí, tj. obou komor Parlamentu ČR, vlády a prezidenta, je vyvažování mocenských pák. Když se rovnováha nachýlí na jednu stranu, je snadné si představit okamžitou touhu přehrát na sebe vše podle principu „vítěz bere vše“. Jenže to znamená nebrat ohled na tu část voličstva, která nevolila momentálně vládnoucí subjekty.

Na současnou realitu České republiky není dobrý pohled. Vláda Andreje Babiše, který byl kvůli svému obřímu podnikání soustavně ve vleku svých skutečných, ale někdy i uměle vytvářených konfliktů zájmu (jak ukázal otřesný případ útoku Petry Holcové v čímsi zájmu necelý týden před volbami), byla do značné míry ochromena a Babišův někdy žádoucně kritický pohled na Evropskou unii se ve skutečnosti v Bruselu nikdy nepřetavil do rozhodného kroku. S výjimkou jeho slušného výkonu po boku Francie ve věci jaderné energie. Tento úspěch si ovšem logicky přisvojil nový premiér.

Nová vláda je ze svého genetického základu nekriticky prounijní a zabývá se jediným: citlivým, až úzkostlivým odezíráním od úst Bruselu jak v punktu EU, tak i NATO. Nevnímá vůbec realitu včetně obrovských potíží, ve kterých se Unie právě díky svému vedení ocitla, nevnímá a nereflektuje pozvolný rozpad EU a odmítá brát na vědomí, že například energetická politika je naprostou katastrofou, která poničila trh a jejíž prosazení doslova deptá publikum doma v České republice. Svoji devótnost vyjádřila jak Markéta Adamová, tak pan Evropa Mikuláš Bek i Helena Langšádlová, u nichž to hraničí až se zamilovaností, která do politiky nepatří, ale bohužel i Petr Fiala. Jenže co čekat od premiéra pocházejícího z Panevropského hnutí, jehož představy o tom, jak má vypadat budoucí Evropa, daleko přesahují i odvážné nápady eurofederalistů.

Evropa potřebuje kritické hlasy jednotlivých států, jasná stanoviska, že už dále nelze pokračovat v té devastaci kontinentu vedoucí k jeho zubožení a ke ztrátě veškerého respektu ve světě. Ten respekt je ostatně už opravdu pramalý, což vyplývá z toho, že velmoci Rusko, USA a Čína absolutně ignorují figurky, jako jsou Uršula z Leyenů nebo Josep Borell. Evropská unie potřebuje přeformátování a reset a především rozbití toho obrovského mocenského vlivu nikým nevoleného aparátu v těch jeho slujích a věžích ze slonoviny, nebo kde to má trvalé bydliště. Jestli není už pozdě.

A proto Česká republika potřebuje někoho, jako je Miloš Zeman, který nebečí se stádem. Je nenáviděn všemi milovníky dekadenci podléhající Evropské unie, kterou drží pohromadě jediná věc, a sice obrovské peníze z dotací. Ti, co ji milují, mohou být oslněni možností cestovat bez pasu, ale především je to armáda lidí, která z EU a jejích peněz doslova tyje a profituje, protože je přisáta na její tučný prs. A kdo je všímavý, tak vidí, že jediné, co Brusel vypálí proti komukoli, kdo se odváží vymknout z řady a dopustí se zločinu vlastního názoru, je „zastavíme dotace“. Až sem to dospělo, ale nemělo se tak stát. 

Prezident republiky by měl být člověk, který neslupne všechno, co v Bruselu vymyslí tamní briliantové mozky, který bude všechno, jen ne korektní, který bude přec jen nohama na zemi a bude vyvažovat síly, pro které je vrchnost jak v EU, tak v NATO důležitější než zájem voličů, resp. občanů České republiky, ať už vládu volili, nebo ne. Potřebujeme v této funkci osobnost s respektem a vlastním názorem. Nepotřebujeme tvárnou, Evropské unii oddanou Danuši Nerudovou, přerostlého puberťáka Marka Hilšera, fanatického rusobijce Pavla Fischera ani do své bezvýznamné důležitosti zamilovaného Miloše Vystrčila. Člověka, který absolutně nepochopil geopolitický význam Číny nejen jako vojenské velmoci, ale i jako budoucí ekonomické velmoci č. 1.

To, co potřebujeme, před několika týdny napsal a skvěle vystihl ve svém komentáři Ivan Hoffman: Potřebujeme politického rutinéra, který řekne „tato země je naše“. Jak prosté.

Malý dovětek: Stojíme na prahu pěkného průšvihu. Zatímco na horních palubách jak vítězů voleb, tak těch, co naletěli na sladký cukrkandl z Bruselu a jsou z EU celí u vytržení, se tancuje, tak dole v podpalubí jsme pomalu už pod čarou ponoru. To jsme to dopracovali po 32 letech.