Nepřeme se s Babišem, ale se svou minulostí. I tak by šel komentovat spor z minulého týdne, kdy jsme byli svědky tvrdého střetu v Poslanecké sněmovně při projednávání novely o spotřebních daních mezi ministrem financí Andrejem Babišem a šéfem poslaneckého klubu TOP 09 Miroslavem Kalouskem.

Babišovi bylo vytýkáno, že si napsal zákon šitý na míru pro svou vlastní firmu a její byznys. Problém je komplikovaný, ale i pro laika je zřejmé, že obě strany používají zjednodušené rétorické figury, které skutečnost zamlžují.

Například když se panu Babišovi vyčítá, že na novém daňovém systému vydělá hlavně on, protože právě jeho firma v Lovosicích dodává nejvíc řepkového oleje, který se přimíchává povinně do motorové nafty, přesně to ale nikdo nevyčíslil. Na tuto námitku pak zase šéf klubu ANO ve sněmovně Jaroslav Faltýnek, bývalý Babišův zaměstnanec, poslancům sdělí, že Agrofert loni sklidil řepku jen z pěti procent ploch, na nichž se pěstovala.

Už z této argumentace je evidentní, že se srovnávají dvě různé hodnoty: sklizeň řepky a produkce oleje dodávaná do nafty – obě čísla, i kdyby byla pravdivá, o skutečnosti vypovídají velmi málo. Problém sporu je v něčem úplně jiném: politika je o správě věcí veřejných, do kterých se peníze z větší části nenávratně investují, a byznys je o tvorbě zisku. A přijde-li člověk z jedné sféry do druhé, zvláště je-li v byznysu úspěšný, uvěří ve svůj způsob myšlení a řízení a žádný pohled zvnějšku nepřipouští.

Jenže tohle není jen pohled pana Babiše, který je ve střetu zájmu nejen jako podnikatel, ale i jako majitel médií. Za to mohou i ostatní politici, protože také vyrostli v prostředí, které nerespektovalo důslednou dělbu moci, proto na ní netrvali.

Jenže právě dělba moci ve fungujících demokraciích umožňuje kritickou reflexi pohledu zvnějšku, která kultivuje prostředí. Fungující firma, kterou vlastní pan Babiš, je naopak založená na opaku: snaží se všechny identity zapřáhnout do svého fungování a vyžaduje, aby okolí fungovalo podle jeho logiky a potřeby.

Pokud politici u nás nerespektují roli pohledu zvenčí a obsadili prostor v médiích, nemohou se dnes divit. Připomeňme výrok šéfredaktora britského listu The Guardian: „K nám mohou psát politici jen do rubriky dopisy čtenářů.“ Pan Babiš této praxe využil a jen ji dotáhl důsledně do konce. Něco takového je u prestižních novin ve Spojených státech, na které se pan Babiš odvolával, nemožné.

Když New York Times byl ve finančních problémech a snažil se je ovládnout manažer hedgefondů Scott Galloway, pomohl jim mexický miliardář Carlos Slim a zakoupil jejich akcie za 250 milionů dolarů, letos koupil další akcie za 100 milionů, ale na kritickém psaní o miliardáři to nic nezměnilo, ani si neprosadil do představenstva své lidi, proto prestiž listu nebyla poškozena: ostrý pohled zvenčí si redakce zachovala.

To rozhodně nelze říci o Mladé frontě Dnes pana Babiše, jejíž prestiž naopak po změně majitele značně poklesla.