Zapomínáme se totiž ve „sluníčkových“ letech

Devadesátá léta byla hodně zvláštní doba. Vzpomínám si, jak jsem koncem roku 1992 dělal první pohovory se svými potenciálními zaměstnanci v obýváku rodinného domku v pražském Suchdole, kde jsem tehdy bydlel.

Dodnes si dobře vybavuji paní, která se hlásila na pozici účetní. Byla velice pečlivá a seriózní a to samé vyžadovala i od protistrany. A zkraje devadesátých let nebyla serióznost zrovna přebytkovým zbožím. Změny režimu se tehdy snažil využít kdejaký vykuk, který si kapitalismus záměrně pletl s džunglí, v níž lze bezuzdně okrádat a obelhávat jiné. Paní účetní o pohnuté době věděla své, a když jsem ji přivítal v obýváku, chápu, že jsem v ní vysokou důvěru zrovna nevzbuzoval. Nakonec jsme si ale plácli. Asi jí nenapadlo, že se z obývákové začínající firmičky za bezmála čtvrtstoletí vyklube firma miliardová. No, abych pravdu řekl, mě samotného to tehdy také nenapadlo.

Ale proč o tom vlastně píšu. Devadesátá léta – a vlastně i prvních šest nebo sedm let tohoto milénia – byla zvláštní nejen proto, že jsme se učili – leckdy bolestivě – žít s kapitalismem. Ta léta byla zvláštní v celém západním světě, tak nějak „sluníčkově“. Informační technologie zažívaly svůj razantní nástup. Čína přitom z globálního pohledu sloužila jako neuvěřitelně levná „dílna světa“. Politici na Západě – a později částečně i u nás – tak s vidinou světlých zítřků slibovali voličům modré (nebo oranžové, jak chcete) z nebe. Bude trh, budou ale i sociální jistoty, slýchali jsme. Bude všechno! Oddřou to v Číně, vy – naši voliči – si přece ruce špinit nebudete! Nejdále se slibováním všeho za nic došli asi v Řecku. Ironie osudu tomu chtěla, že jsou to dnes právě Číňané, kteří si brousí zuby na velké řecké přístavy. Po uši zadlužené Řecko je zřejmě nakonec bude muset prodat.

Ale nemysleme si, že my jsme „za vodou“. Generace vrcholných politiků, kteří v devadesátých letech teprve „dorůstali“, dnes vládne. V devadesátých letech zastávali méně exponované funkce a měli čas nasávat opojný duch doby. Nové doby i se svojí takzvanou novou ekonomikou, jak se tehdy říkalo. Dnešní vrcholní politici jsou tímto stále ovlivnění. Nejvýrazněji je to vidět na europoliticích, představitelích Evropské unie. Stále přerozdělují o sto šest. Stále harmonizují, standardizují, financují cyklostezky a další kvanta věcí, které jsou fajn, když máme přebytek, ale které jsou zbytečnou, ba nebezpečnou zátěží, když se topíme v dluzích. A v dluzích se topí celá Evropa!

Co hůř, už to nebude Čína, ani obecněji Asie, kdo by nás z dluhů dostal. Práce už v Číně notně podražila. A nebudou to ani informační technologie. Produktivita stagnuje v západní Evropě i v České republice už řadu let, tak nejpozději od roku 2008 či 2009. Facebook, Twitter, YouTube či rozličné aplikace pro iPhone jsou sice super, ale do souhrnných čísel za produktivitu celých ekonomik se prostě moc nepromítají (na rozdíl od starších, „devadesátkových“ IT technologií typu samotného PC nebo e-mailu).

Když neroste produktivita, znamená to, že si člověk nebo skupina lidí (či dokonce celá země) mohou v zásadně polepšit pouze tak, že si pohorší jiný člověk nebo jiná skupina lidí (či dokonce celá země). Proto dnes pozorujeme nárůst společenských, ale i geopolitických tenzí a také politické polarizace. V řadě zemí nastupují extrémisté a populisté. V zásadě říkají, že vezmou těmhle, aby přidali tady těm – čímž polarizují společnost.

V devadesátých letech a v prvních létech tohoto tisíciletí jsme díky rostoucí produktivitě bohatli všichni. I když, pravda, někdo pomaleji a někdo rychleji – hlavně počátkem devadesátých let u nás bohužel často různí vykukové, šejdíři a tuneláři.

Jenže tahle doba je pryč. Musíme si to uvědomit dříve, než bude pozdě a než se moci chopí bezskrupulózní extrémisté či populisté, mnohdy zakuklení tyrani. Ale hlavně by si to měli uvědomit mnozí současní naši i eurounijní politici. Začněme třeba omezením přerozdělování. Stát prostě neuživí tolik krků, jak jsme si v devadesátých letech vysnili. Je třeba rozhodnout, kdo státní pomoc opravdu nutně potřebuje a kdo se bez ní obejde, byť to nebude snadné. Už včera bylo pozdě!

Autor je generální ředitel a předseda představenstva Ekospol a.s., zároveň je i ředitel a majitel ZOO Tábor, která se věnuje záchraně ohrožených druhů zvířat.