Žabomyší válka kolem výměny ministra kultury je nepochybně důsledkem podivných rozhodnutí Jana Hamáčka, který nejdříve nevzal na vědomí podporu vedení strany Antonínu Staňkovi a přiměl jej k resignaci, aby pak začal na uvolněné místo prosazovat Michala Šmardu, místopředsedu ČSSD, na něhož se dosud ministerské prebendy nedostaly. Narazil s ním u pana prezidenta. Trvání na jeho jmenování se stalo spolu s nároky sociálnědemokratických ministrů na příděl peněz ze státního rozpočtu pro jejich resorty základem pro vydírání hnutí ANO hrozbami odchodem z vlády: buď bude Michal Šmarda ministrem a Alena Schillerová vyjde vstříc rozpočtovým nárokům ČSSD, nebo ministři za ČSSD z vlády odejdou a s odkazem na příslušné ustanovení koaliční smlouvy se budou dožadovat také resignace ministrů za ANO.

Doprovodem vydírání byly útoky na pana prezidenta, který s vědomím odpovědnosti vůči svým voličům zafungoval jako pojistka proti hlouposti politiků a nejdříve se zdráhal přijmout resignaci Antonína Staňka, ale následně dával najevo nechuť jmenovat Michala Šmardu na jeho místo. Prezident republiky má ústavní právo vetovat zákony, od nichž se očekává dlouhodobá účinnost. Nepobuřuje mě postoj pana prezidenta, který odmítá být jmenovacím robotem a přisvojuje si právo klást odpor hlouposti ve věci daleko menšího významu, kterou je jmenování ministra, jenž na dlouhodobé působení ve vládě nemá příliš velkou šanci. Kritizující pidižvíci zapomínají, že všecka moc pochází z lidu, který projevil panu prezidentovi daleko větší důvěru než komukoliv z nich. Připomínám, že Miloš Zeman nikdy přímo neřekl, že Michala Šmardu nejmenuje: pouze pidižvíci si tak vyložili okolky, s nimiž k tomuto problému přistupuje. Nelze vyloučit, že by nakonec po dalším zdráhání ustoupil stejně jako v případě resignace Antonína Staňka.

Daná situace posloužila jako základ pro útoky na Andreje Babiše, kterého jeho odpůrci označují za slabého předsedu vlády, jenž si neporadí s prezidentem a odmítá podat kompetenční žalobu. Že by Ústavní soud s největší pravděpodobností o ní rozhodl až hodně dlouho „po válce“, velkoryse přehlížejí.

Andrej Babiš se dlouho ve sporu mezi ČSSD a panem prezidentem choval zdrženlivě jako zprostředkovatel, jak se na předsedu koaliční vlády sluší a patří. Je ovšem pochopitelné, že se pro něj koaliční partner postupně stal stále větší zátěží vyvolávající zbytečné ztráty energie a času a - protože čas jsou peníze - i peněz. Nabit energií po dovolené roli zprostředkovatele náhle opustil a hned po příjezdu vzkázal přes média koaličním partnerům, že hra skončila. Je možné, že se ani nestačil poradit s vedením své strany, natož aby se ještě pokusil o dohodu s Janem Hamáčkem. Nepřímo vzkázal koaličním partnerům, že nic nebude podle jejich představ: Michal Šmarda ministrem nebude a rozpočtový schodek se nad 40 miliard kvůli nim zvyšovat nebude. Mají na výběr dvě možnosti: podřídit se jeho diktátu, nebo z vlády odejít. Jeho rázný postoj v sobě skrývá hrozbu porušení koaliční dohody neuskutečněním resignace ministrů za ANO nebo vypsání mimořádných voleb. Obě možnosti by asi měly pro ČSSD katastrofální důsledky. Na to ovšem Andrej Babiš spoléhá a vyjádřil přání, aby koaliční spolupráce pokračovala.

Andrej Babiš kdysi vysvětlil, že si přeje řídit stát jako firmu. Teď víme, co tím myslel: v daném případě vybočil ze standardního chování předsedy koaliční vlády a prvního mezi rovnými ve své straně, ale přisvojil si pravomoc diktátora. Je to tak překvapující, že jeho odpůrci mezi politiky a novináři nespustili poplašný křik a náměstí nezaplnily davy „chvilkařů“ protestujících proti ohrožení demokracie. Nezbývá než doufat, že po překonání krize se Andrej Babiš dobrovolně vrátí k dosavadnímu stylu vládnutí, protože zřejmě neexistuje síla, která by bránila volnému průchodu jeho sklonu k chování diktátora.

Protože vše souvisí se vším, je na místě zamyslet se nad důsledky odchodu ČSSD pro jeho trestní řízení. Ministerstvo vnitra, které má vliv na policii, by se dostalo do přímého nebo nepřímého vlivu hnutí ANO. Na jeho trestní stíhání již ale policie nemá vliv, protože svou práci skončila. Další vývoj je v rukou státního zastupitelství a případně soudů.

Vývoj událostí nemění nic na tom, že vyvoláním trestního stíhání Andreje Babiše došlo ke zneužití nástrojů trestního práva k revizi volebních výsledků a i pro nejmocnějšího muže ve státě platí presumpce neviny. Ať se již pan Trojjediný zachoval vůči koaličnímu partnerovi jakkoli, a bez ohledu na to, že dal průchod sklonu k diktátorství, trestní stíhání by nemělo být překážkou jeho působení ve vysoké politice.