Nejsme jako oni. Tedy jako Indie. Ta má asi devatenáct komunistických stran. Zatímco my jen jednu. Stranu s názvem „komunistická“. Ofšem…. A to ofšem je důležité! Protože ve skutečnosti máme komunistické stany dvě, na názvu tolik nezáleží. V Indii se taky jmenují všelijak. Některé komunistická, jiná marxistická, další revoluční a tak vůbec. Takže neprotestujte, že máme jen jednu komunistickou stranu, my máme skutečně dvě.

V názvu to totiž není. Východoněmečtí stalinisté se jmenovali SED, dneska se jmenují LINKE, polští komunisté bývali PSDS atd. atd. Důležité je, co ta strana skutečně obhajuje, propaguje a jak se chová.

Komunisty a různé levičáky v akci poznáte bezpečně podle toho, že neustále někoho vylučují z ideologických důvodů a „za zradu“. Příkladem u nás budiž ČSSD. Druhou bezpečnou známkou toho, že se jedná o komunistickou stranu, je to, že většina jejich rozhodnutí objektivně poškozuje pracující lid, a to ve jménu právě onoho pracujícího lidu. Podíváme-li se třeba na onen slavný „Paroubkův socdemácký“ Zákoník práce, jde o křišťálově čistý příklad toho, jak se vytvoří předpis, který pomůže odborářským bafuňářům a uškodí zaměstnancům a zaměstnavatelům.

V tomto okamžiku už je čtenáři jasné, proč se domnívám, že u nás máme dvě komunistické strany. Jedna sdružuje staré a stařičké stalinistické a normalizační komunisty a vládne jí parta funkcionářů, kterým stačí ke štěstí, že zabrání tomu, aby jejich členy někdo odsoudil za jejich činy mezi léty 1945 až 1989. A zaručí jim systém, kde budou brát slušné penze. Členové jsou k vedení loajální, funkcionáři sedí za krásné peníze v parlamentu, ve správních radách státních i soukromých firem – zvláště těch hodně velkých, ty mají marxisté rádi už od dob Lenina. A jinak je v KSČM klídek a žádný velký zájem o změnu. Stačí pro dědečky a babičky, staré kádrováky, estébáky, pohraničníky a vůbec střední funkcionáře uspořádat v máji oslavu, revolučně řečnit z tribuny parlamentu a vše je v richtiku.

Druhá komunistická strana se pomalu vyvinula z nostalgiků a bývalých emigrantů, metamorfózou z politické mrtvoly obnovené ČSSD přes účelově vytvořenou partaj vedenou Zemanem, který má k marxistovi socdemáckého štychu asi tak daleko, jako já k malajskému kloboučníkovi.

Ze státně-policejní pobočky některých českých oligarchů za Stáníka se socdem celkem rychle za Paroubka přetvořila v pravou bezohlednou bolševickou stranu. Plnou úkladů, klik, touhy po moci, velkohubých arogantů, boje všech proti všem a vylučování. Nelíbivý pohled.

Mnozí občané se zděšením zírali před minulými volbami, jak Paroubek, který přejmenoval KSČM na „marťany“, utvořil komunistickou dvoukoalici ČSSD + KSČM a rozjel parlamentní hlasovací stroj. To byl jeden z důvodů, proč prohrál volby. Lidé volili „proti“ a ne „pro“.

Brzo se však tato krátká komunistická předvolební parlamentní dvoukoalice zadrhla. A po parlamentních volbách rozklížila. Na mnoha věcech. Například na obludném „já“ Jyrky Paroubka, na chtivosti jeho a jeho úzkého vedení po moci a prebendách a hlavně na nezřízené touze vedení ČSSD po neomezeném diktátorském vládnutí.

To by muselo být vedení KSČM padlé na hlavu, kdyby na tohle Paroubkovi skočilo. Vždyť se to také ukázalo při kandidatuře podivného mimozemšťana Švejnara na presidenta.

Na místě je tedy otázka, proč se vlastně ony dvě komunistické strany nespojí a nepřeválcují všechny ostatní více či méně demokratické strany?

Tak zaprvé, nejde to. Vždycky je pak málo míst v „obrozeném“ ústředním výboru a někdo by holt vypadnul. Dále realistické vedení KSČM v čele s Falmerem-Filipem pochopilo, oproti Grebeničkovi, který zasvětil svoji kariéru ochraně tatínka před kriminálem a ideálu návratu k reálnému socialismu, že doba je jiná. A hlavně že na na zásadní změnu, na to nemá lidi. Soudruzi z KSČM dobře vědí, že řídit stát, aby to zase nedopadlo blbě, není žádná sranda a že na to prostě nemají. To socdemákům ještě nedošlo.

Komunisté vedoucí ČSSD jsou jiná klasa. Pod tlakem obrovského ega Paroubka a Ratha jsou přesvědčeni, že pokud by zvítězili společně s KSČM ve volbách, obsazení všech míst ve vládě a státní správě je „brnkačka“.

(Ostatně podobně si to mysleli zelení, že když se dostanou do parlamentu budou za vodou, a výsledkem bylo fiasko.)

Děsivé experimenty, které má v zásobě dvojice Paroubek a Raht a které veřejně vyhlašuje, a nestydatá lhavost – viz postoje k radaru, k dětským přídavkům, ke stravenkám, k daním a zdravotní péči děsí nejen pravičáky liberály, ale i staromarxisty z KSČM. Představa, že jejich voliči – většinou důchodci - dopadnou po krátké době vlády Jyrky tak, jako důchodci v Maďarsku po zvolení reformovaných marxistů do čela země, tedy že se může stát, že se sníží obecně životní úroveň, a to především důchodců až o 40%, a oni na tom maléru budou podepsaní, je musí hrůzou budit ze sna.

Otázka, proč zrovna u nás a na Slovensku existují různé komunistické strany – zabalené do různých převleků, viz Mečiar –, je úloha pro sociology a možná psychiatry.

My konstatujme, že děsivá posedlost po takzvané „sociální spravedlnosti“, snad zakódovaná do našich duší po porážce na Bílé hoře a rekatolizaci, ovládá značnou a možná rozhodující část obyvatel naší země.

Bohužel však ve formě „ať sousedovi chcípne koza, když chcípla mně“ (neúspěšní tzv. dělníci a mnozí nemakačenkové na venkově) a pod heslem „čím míň dokážu pořádně pracovat, tím víc budu ostatním nadávat“ (tohle heslo se líbí hlavně státní zaměstnanci všeho druhu a značné části ze změn vyděšených důchodců zmasírovaných televizí, které bezmezně věří). Tato skutečnost dodává hlavní voliče našim dvěma komunistickým stranám.

Takže se zdá, že opravdu potřebujeme dvě komunistické strany. Každá z nich má jiný směr a jiný cíl. A jiné voliče. Těžko se skutečně setkají a když, tak jen účelově. A to je naše klika.

P. S. - V posledních dnech se ukázalo, že část strany zelené jsou vlastně také antiimperialisté a marxisté tak tvrdého ražení, že i dohoda Putin-Bush o radaru je pro ně, věrné ekologické marxisty, nepřijatelná. To by tedy byla další rudá síla. Takže teď už je nutno jen počkat, až se vzájemně vyloučí, exkomunikují, pomluví, rozhádají a nebo se dočkají nového Džugašviliho, který je skutečnou silou sjednotí. Aspoň u nás. Bursík to nebude, Falmer taky ne, ani Paroub se nezdá… Co takhle Rath? To by byl Vůdce Té Pravé Levicové Ekologicko-Marxistické Strany.

No, ze začátku jsem uvažoval o dvou marxistických stranách. Ale, jak se zdá, ono jich tady už je! Samej normalizačně reálsocialistickej marxista. Pak se nedivme, jak dopadají volební preference...