Pandemie může být příležitostí k zavedení korespondenčního i elektronického hlasování

Spojené arabské emiráty vyslaly na japonské raketě družici k Marsu. Jejich cíle jsou velmi ambiciózní: do sta let chtějí na rudé planetě postavit Město moudrosti pro 600 000 obyvatel. Česko má však k tomu, aby se stalo „zemí moudrosti“ na modré planetě, možná dál než šejkové od Perského zálivu k městu na Marsu. Stačí jedna menší pandemie či jen pár jejích lokálních ohnisek a schopnost uspořádat férové krajské a senátní volby se začíná vypařovat jak voda v poušti.

Hrozilo či dosud možná stále hrozí, že člověk v karanténě nebude moci uplatnit volební právo, a ministr vnitra Jan Hamáček dokonce prohlásil, že pokud se epidemická situace ještě zhorší, může dojít k odložení voleb. Následně svá slova označil za pouhý popis toho nejčernějšího scénáře a jeho ministerstvo iniciovalo vznik komise, jež by měla sladit nároky epidemiologů s praktickým provedením zákona. Její manévrovací prostor je však zúžen na výklad, byť třeba hodně pružný, stávající legislativy, neboť volby jsou již dle ní vypsány.

Pluky generálů po bitvě

Na jaře se společně s pandemií vyrojily pluky generálů po bitvě. Všichni najednou moc dobře věděli, co a kdy měla vláda udělat a neudělala. Ne že by konala ve všech ohledech v pořádku a včas, leč sebejistota mnoha samozvaných expertů na všechno působila v kontextu historicky bezprecedentní situace skoro až (tragi)komicky. Podobně i vnímání nošení roušek a řady dalších opatření jako snahy o zavedení nové diktatury. Avšak když se léto se zrakem upřeným k podzimu zeptalo, co jsme předstihově dělali na jaře, ukázalo se, že vlastně nic. Přitom na jaře epidemiologové skoro unisono varovali před druhou vlnou, která měla dorazit na podzim. Tedy v době konání krajských a senátních voleb. Jejich průběh v nových a nezvyklých pandemických podmínkách ale nikoho nenapadlo řešit. Až teď, kdy vyšlo najevo, že občan v karanténě by nemohl volit. V předpandemických časech to znamenalo, že osoba třeba s akutní žloutenkou do volební místnosti prostě nesmí a ani za ní nikdo nemůže přijít s přenosnou volební urnou. Uvedené zcela racionální opatření se však v minulosti prakticky týkalo celkem zanedbatelného počtu lidí. Ne tak v době covidové, jakkoliv náměstek ministra vnitra Petr Mlsna tvrdil, že případný zákaz by se týkal pouze individuální karantény nařízené konkrétnímu člověku hygienickou stanicí. Jak známo, sejdou-li se dva právníci, zrodí se nejméně tři interpretace nějakého paragrafu.

Karanténa by se navíc dala politicky zneužít. Představme si situaci, kdy je senátní obvod X geograficky rozdělen na polovinu výrazně městskou, tedy politicky spíše pravicovou neboli (u nás) liberální, a polovinu převážně venkovskou, tudíž spíše levicovou, státním zásahům více nakloněnou, nebo slovníkem příznivců Milionu chvilek pro demokracii vyjádřeno koblihářskou. Stačí v jedné z částí (nechť si čtenář laskavě případně dosadí konkrétnější scénář, jenž je mu milejší) vyvolat lokální mikropandemii, třeba „cinknutím“ pár vzorků, a některé kandidáty to může významně favorizovat.

Předchozí řádky jsou sice příkladem extrémním, avšak i kdyby pár místních karantén nemohlo výsledek voleb výrazně ovlivnit, už samo odpírání výkonu volebního práva jinak zdravému jedinci, jenž má pouze lehký průběh covidu, či dokonce jen kontakt či možný kontakt s nakaženou osobou, představuje něco v podstatě nepřijatelného.

Umět žít s pandemiemi

Dle epidemiologů se naše společnost musí naučit žít s pandemiemi, které jsou průvodním jevem globalizace. A globalizace se přece nechceme, ba ani nemůžeme vzdát, poněvadž dlouhodobá neprodyšná karanténa České republiky vůči okolnímu světu by nás uvrhla ekonomicky na dohled hladomoru a politicky nejspíše k diktatuře. A zejména ekonomové nabádají, aby se protikrizová opatření stala zároveň nositelkami modernizace. Aby například pomoc podnikům znamenala i posílení „zelených“ technologií v jejich provozu. Pandemie tak ale znamená příležitost i k modernizaci provozu politického. Byť už asi nikoliv pro letošní podzimní volby.

Poskytuje příležitost například k zavedení korespondenčního hlasování, které nám zatím uvízlo kdesi v soukolí legislativního procesu. Avšak nyní by mohlo zahrnout třeba i výběrové řízení na výrobce volebních lístků z materiálů, na nichž se virus ani bakterie neudrží živí moc dlouho. Nebo k prosazení elektronického hlasování, důkladně zabezpečeného před všelijakými hackery.

Arabské Město moudrosti na Marsu možná za sto let opravdu nebude sci-fi. U nás by ale již nyní nemusela být sci-fi nejen volební komise sčítající hlasy v rouškách, štítech z plexiskla a gumových rukavicích. Už při dalších volbách by se měly dostat ke slovu korespondenční i elektronické hlasování – zejména jako alternativy klasického odevzdání hlasu, nicméně použitelné za epidemicky nepříznivé situace jako jeho plná náhrada.

Autor je politolog

LN, 24.7.2020