Podle dalšího průzkumu klesla spokojenost občanů s politickou situací na osm procent. Nespokojených a spíše nespokojených je většina. Některé články o této statistice jsou uvozeny otázkami, zda "se něco stane" apod. Podle mého názoru jde ale o číslo více méně nesmyslné. Podle toho samého průzkumu svou osobní situaci lidé hodnotí mnohem lépe a dlouhodobě se v tomto ukazateli pohybuje výsledek nad 65 procenty kladných hodnocení.

V čem je potíž, je rovněž patrné. Já jsem osobně s politickou situací také výrazně nespokojen, i když ze zcela jiných důvodů než odborář Zavadil či "samostatný" odborář Dufek. Autoři průzkumu dále argumentují tím, že podobná nespokojenost s politickou situací tu už byla v časech opoziční smlouvy, v období vlády "upřímného premiéra Grosse" a po patu z roku 2006. Chtělo by to proto dodat přinejmenším "nic nového pod sluncem". Nicméně, tak jednoduché to přeci jenom není.

Jako pravici podporujícího člověka mně také současná situace nevyhovuje. Bártovy Věci veřejné se ukázaly projektem zcela pochybným a zejména VV vládě zle zatopily. O tom, co je to za seskupení, svědčí současné projevy Radka Johna či paní Klasnové-Bártové . Fiskální politika vlády rovněž není příliš úspěšná. I pod pravicovou vládou dál kupíme deficity státního rozpočtu ve výši sta a více miliard korun ročně. Rád bych viděl vyrovnaný státní rozpočet nikoliv až v roce 2016, ale pokud možno již letos. To, že ani spořivá Nečasova vláda není schopna se k němu dopracovat, je jen důkazem obrovské setrvačnosti systému, v němž se na financování všech možných bohumilých nesmyslů vyplácejí miliardy. Pokud bych mohl, ihned bych zásadním způsobem snížil všemožné sociální dávky nikoli o procenta, ale o desítky miliard ročně. Pokud by se stát dokázal postarat o jednoznačně postižené občany v důsledku těžké invalidity, těžkých nemocí apod. a vše ostatní by zrušil (ano, zrušil a ne jenom o procentíčka ubral), mohly by státní rozpočty už dnes vykazovat deficity výrazně menší nebo žádné.

Naše pomalost a opatrnost dává příležitost levicovým populistům Paroubkem počínaje a Filipem konče k jízlivým výpadům proti vládě. Volby v Řecku pak ukázaly, že úspory jsou mezi voliči nepopulární a pokud se k tomu připojí levicový extremismus volající po znárodnění a vypjatý nacionalismus či dokonce neofašismus, výsledkem může být porážka tzv. proevropské socialistické levice i konzervativní pravice. Česká levice nese všechny rysy populistické politiky. Pokud by převzala moc ve státě, své předvolební sliby by mohla plnit jen za předpokladu zvýšení daní. Pohádky o tom, že "zamezí rozkrádání" a zvýší efektivitu výběru daní a fungování státní správy by brzo upadly v zapomenutí. Sociální systém by byl socialisty a komunisty dále konzervován do ještě více "ochranářské" podoby a opět by začal růst počet obyvatel závislých na příjmu od státu. Velkou neznámou je navíc pomoc komunistů. Pokud by měla být zaplacena novými pokusy o zestátnění některých sektorů národního hospodářství, jeví se mi účast komunistů ve vládě či tichá podpora menšinové vlády ČSSD krokem zpět. Bohuslav Sobotka se může zaklínat bohumínským usnesením ČSSD, jak chce. Velká část voličů ČSSD je již s podporou komunistů srozuměna a vlastně s ní i počítá. Vykřičníkem může být účast komunisty Filipa na prvomájové demonstraci ČSSD.

Shrnuto a sečteno. Nespokojenost se stavem české politiky pramení ze dvou příčin. Levici podporující voliči jsou nespokojeni se současnou politikou "úspor" a pravicoví voliči s malou razancí reforem. Konečně, ta část voličstva, která dala svůj hlas Věcem veřejným, inklinuje dnes k levici, a to včetně komunistické. Tak lze číst i poslední výsledky průzkumu stranických preferencí. Vláda vzešlá z voleb 2010 má ještě mandát na další dva roky. Mezitím se může stát spousta věcí, takže na druhé straně je předčasné šance vládních stran podceňovat.