Následující text není o čtvrtém dítěti Mirka Topolánka, ale o premiérovi samém. Niccolo se jmenoval nejslavnější politolog 16. století Machiavelli a z Topolánka se za ten rok a čtvrt od vyhraných voleb nepochybně stal machiavelista. Vláda, o jejímž osudu budou možná už dnes rozhodovat poslanci při schvalování rozpočtové reformy, by přece nevznikla, kdyby premiérův poradce nesehnal dva dezertéry z ČSSD, kteří nám dodnes dluží vysvětlení svého přestupu. A když nedávno měla vláda na kahánku kvůli trestnímu stíhání vicepremiéra Čunka, zasáhlo Nejvyšší státní zastupitelství. K Topolánkově radosti a k údivu odborníků se postaralo, aby skoro hotová obžaloba nešla k soudu.

Život je složitý Machiavelismus sám o sobě není žádné sprosté slovo. Podstata tohoto učení spočívá v postřehu, že politik „který chce za všech okolností konat dobro, nutně ztroskotá mezi tolika lidmi, kteří nejsou dobří“. Úspěšný vladař se proto musí naučit nebýt neustále dobrý - čili osvojit si zásadu, že někdy účel světí prostředky.

Kdybychom moderní historii vyčistili od machiavelistů, galerie kladných hrdinů by povážlivě prořídla a museli bychom si odmyslit některé události, které se naštěstí staly. Například německý kancléř sjednotitel Helmut Kohl se dostal k moci jenom díky politikovi FDP Lambsdorffovi, jenž předtím musel odstoupit z vlády kvůli úplatkářské aféře, zůstal mu ale vliv ve straně a dokázal ji odpoutat od sociálních demokratů.

Díky změně vlády byly potom ve spolkové republice rozmístěny americké pershingy a Sovětskému svazu se konečně začala podlamovat kolena. Lambsdorff tak možná o několik let zkrátil studenou válku.

A samotný kancléř Kohl? Trestní stíhání jednoho zbrojaře a jednoho stranického pokladníka (z CDU), které nakonec po odchodu z aktivní politiky zničilo Kohlovu pověst, doutnalo na státním zastupitelství v Augsburku už od roku 1985. Kdoví, jak dlouho by se sjednocovalo Německo, kdyby po této horké stopě někdo svědomitě šel od začátku.

Nebo Slovensko: bývalý předseda vlády Mikoláš Dzurinda se v krizových letech, kdy zaváděl základní hospodářské reformy, opíral o houf uplacených levicových přeběhlíků. Jeho vláda dovládla teprve před rokem, už teď je ale jasné, že vejde do historie: Slovensku dala čítankový hospodářský růst, nezaměstnanost stlačila z 16 na „českých“ 9 procent, nakonec i s tou korupcí bojovala docela úspěšně, pokud tedy nitky nesahaly do některých poslaneckých lavic.

Po rozdělení Československa byla výkonnost slovenské ekonomiky na třetině české, teď se vyšplhala na dvě třetiny a navíc má zdravější základ. Co to znamená pro řadové Slováky, jejich životní perspektivu, co to znamená pro slovenskou kolektivní duši, se ani nedá docenit. Život - a v politice to platí dvojnásob - je složitý.

Čekání na jinou jakost Kromě těchto aspektů by se do úvah o morálce té které vládní garnitury mělo zahrnout i srovnání s konkurencí. Slovenské vlády před Dzurindou byly zřetelně zpustlejší a o Ficově garnituře si pozorovatelé nedělají žádné iluze. U nás krádeže cizích poslanců jako metodu sestavování vlád legitimizoval předseda ČSSD Jiří Paroubek. Přetažením několika vládních poslanců strašil tak dlouho, až mu to znervóznělý Topolánek radši udělal dřív. Také podezření ze zásahů exekutivy do práce orgánů činných v trestním řízení je starší než současná vláda, viz případy neoprávněně vězněných policistů Hrubanta nebo Macháčka, kteří se kdysi připletli do cesty ČSSD a jejím exponentům.

Zdá se, že oba české mocenské bloky používají podobné prostředky (což je alarmující zpráva o dnešní koalici, ČSSD v tomto ohledu sestoupila opravdu hluboko.) Účel vlád ČSSD, které dokázaly i v časech hospodářského růstu zadlužovat stát, se hledá těžko. V tom je Topolánkova vláda jistě lepší, jinak se ale kvalitativně neliší. Právě projednávaným souborem rozpočtových opatření chce odbourat jen asi 40 procent sociálních extravýdajů přijatých v předvolební horečce.

Historie není úplně nemilosrdná, je v ní i místo na odpuštění. Odpouští se ale pouze takovým vládám, které sice ve svých řadách tolerují i podezřelé jedince a třeba je dokonce aktivně chrání, které se ale jinak dokáží vzchopit k něčemu, čím přesáhnou svoji existenciální bídu. Toto Machiavelliho dilema je jistě nejapné. U nás zatím nebylo ani nastoleno.

Když Mikoláš Dzurinda zaváděl na Slovensku hospodářské reformy, opíral se o houf uplacených levicových přeběhlíků. Jeho vláda dovládla teprve před rokem, ale už teď je jasné, že vejde do historie.

LN, 21.8.2007

Autor je novinář