Václavské náměstí zažilo další velkou demonstraci, na níž byli svoláváni nespokojení občané. A již nyní, bezprostředně po jejím ukončení, je ohlášena demonstrace další. Cíl protestujících pořadatelů je jasný – přijetí všech jejich požadavků nebo demise vlády, jinak dojde k blokádě vládních budov, kterou ukončí pouze právě ono odstoupení vládních představitelů. Necítím, že je dobré za to organizátory chválit, ale naopak varovat před možnými katastrofálními důsledky.

Plně jsem podporoval demonstrace proti restrikcím totalitního kovidismu. Ostatně osobně jsme se zúčastnil protestů proti povinné vakcinaci. Šlo o vážné ohrožení občanských svobod a bylo nutné k tomu zaujmout rezolutní postoj. I nyní hrajeme neméně důležitý boj o naše svobody, naši zem, kterou vláda svými kroky v rychlém tempu extrémně poškozuje. V reakci na to jsou na sociálních sítích ohlašovány stále větší a větší protestní akce. Je ale nutné si uvědomit, že demonstrace se nesmí stát standardním nástrojem politiky. Má být nouzovým prostředkem krajní nouze, kdy je svoboda v akutním ohrožení totalitní mocí a nezbývá dalších alternativ k úspěšnému řešení. Opravdu si organizátoři myslí, že jsme vyčerpali potenciál parlamentní demokracie? V žádném případě ne.

Plně však rozumím přítomným lidem, kteří houfně na náměstí přišli. U zdegenerovaných stran nenachází zastání, tak hledají jiné alternativy. Je skvělé, že stále existuje vysoký počet lidí, kterým na jejich zemi záleží. Ulice ale nesmí nahradit náš parlamentní systém demokracie. Z úst některých řečníků zaznívala sliby o budování prosperity a státní suverenity. V dnešním ultrapokrokovém světě ovládané kosmopolitní levicí je to úkol opravdu nesnadný. Je rozumné slibovat řešení takto složitého boje bez řádného politického mandátu? Jak toho chtějí organizátoři na náměstí docílit? Pořadatelé burcovali dav ke skandování slova demise. Pokud by vládu skutečně svrhli, co budou dělat dále? Domysleli organizátoři, co se stane s naším politickým systémem poté, co ji sesadí? Pořád tu zůstanou ty samé neakceschopné politické subjekty. Přibude však nedozírný chaos a hluboká skepse k politice. Pokud by náměstí svrhlo rozhodnutí vzešlé z voleb, jak máme v budoucnu žádat celou českou veřejnost o uznání námi preferovaných zástupců?

Nevytvářejme nebezpečnou skepsi v náš pracně budovaný politický systém a nesnažme se jej jednoduše obcházet. „Pouliční“ politika povede k tomu, že u rozhořčených občanů vzniknou velká, ale nenaplněná očekávání. Nenabízejme lacině snadná řešení, protože žádná taková neexistují. Eskalace vyostřených emocí vyústí pouze v silnou společenskou kocovinu. Přeci nechceme dojít do situace, kdy bude veřejnost opovrhovat volebními místnostmi, protože vše vyřešíme skrze protesty na náměstích. Veřejný prostor musí být bezesporu zaplněn protestními hlasy a existující ostrůvky pozitivní deviace se musí scházet, spojovat a růst. Měly by ale cíleně usilovat o to, aby své protestní názory zformalizovaly ve standardní politický program, který bude soupeřit v klasickém stranickém klání. Stěžují si pořadatelé, že jejich protestní volání Fiala ignoruje kvůli absenci mandátu? Řešením není vyhrotit situaci nátlakem, ale řádně si odpracovat přístup na parlamentní kolbiště, na kterém budou páni Fiala, Rakušan, Jurečka a další nuceni utrápeným hlasům veřejnosti čelit. Pokud tak dnes organizátoři činí jen siláckými frázemi na odbojových barikádách, jsou spoluviníci podílející se na rozpadu naší politiky, neboť rezignovali na jeden z nejcennějších atributů naší suverenity, který nám tu pracně po revoluci vznikl – parlamentní demokracii. Jen na tomto hřišti je možné v budoucnu zvítězit.