V Událostech, komentářích na ČT1 dne 7.11.2011 se odehrálo něco, co ze všeho nejvíce připomínalo debatu hluchých. Jiří Pospíšil jako představitel vládní koalice a Lubomír Zaorálek jako mluvčí opozice se přeli o ústavnost omezení debaty v poslanecké sněmovně, kterým vládní koalice čelila obstrukcím opozice. Jiří Pospíšil již v minulosti prokázal dovednost přikrucovat paragrafy podle politické objednávky, takže mu nepůsobilo potíže omílat kolem dokola tvrzení o dodržení jednacího řádu a ústavnosti postupu. Stejně tak hájil barvy své strany osvědčený demagog Lubomír Zaorálek. Demokracie je diskuse, ale toto vlastně ani diskuse nebyla, neboť proběhly dva souběžné monology vedle sebe. Přesto utkání obou politiků přineslo dvě důležitá sdělení.

Prvním je zpráva o téměř jistém rozhodnutí ČSSD napadnout proceduru schvalování reformních zákonů ústavní stížností. Ústavní soud ČR tak opět dostane široký prostor k zásahu do vnitropolitického vývoje státu. Vyhoví-li opozici, spustí řetěz navazujících politických a právních kroků zásadního významu, který skončí až někde v nedohlednu. Rok 2012 tak může být v naší zemi hodně rušný.

Druhým je obnažení neúnosnosti modelu rádoby demokratického vládnutí, založeného na neprostupnosti zdi mezi vládní většinou a opoziční menšinou. Sociální demokraté mají pravdu v tom, že reformní zákony ovlivní život společnosti na desetiletí, a není proto vhodné přijímat je ve spěchu a cestou "převálcování" opozice koaliční většinou. Škodlivé je ovšem i nadřazování stranického prospěchu nad zájem státu, které vidíme u obou "státostran". Reformní zákony by zasluhovaly trpělivou přípravu v součinnosti všech parlamentních stran, přistupujících k nim s nadhledem nad stranickými zájmy. Ke škodě státu toho ale není naše politická reprezentace schopná.

V určitém období trvání předmnichovské republiky působil mimoústavní model řízení politiky "parlamentní pětkou", v které zasedali představitelé pěti hlavních parlamentních stran včetně opozičních. V jejich jednáních platil zákaz majorizace a s důležitými zákony se nešlo do parlamentu, dokud jejich zásadní podoba nebyla vyjasněna. Bylo to těžkopádné, ale v klidných časech to kupodivu fungovalo. Něco takového by dnes bylo nepředstavitelné, neboť ani dohoda uvnitř koalice není samozřejmostí a normou je spíše "pohlavkování" malých "véček" nerealisticky panovačnou ODS. Ochota naslouchat opozici je za těchto okolností mizivá. Odezvou pak jsou výstřední, zcela nesmyslné projevy odporu opozice proti "válcování" vládní koalicí.

Dlužno dodat, že taktika sociální demokracie je cílevědomější než koaliční a koalice způsobem potlačení obstrukcí možná padla do pasti: uspěje-li opozice u Ústavního soudu ČR, dojde patrně k následnému rušení nebo pozastavení reformních zákonů, pak přijdou volby s vítězstvím levice a fraška může začít znova v opačném gardu.

Osvěžující bylo Pospíšilovo sólo na téma dočasného pověření Stanislava Mečla vedením pražského vrchního zastupitelství, vyvolané všetečným dotazem Karolíny Peake, zda takové řešení má oporu v zákoně.

Pan ministr dokázal obhájit jeho praktičnost odkazem na nejistý výsledek soudního sporu s Vlastimilem Rampulou o zákonnost jeho odvolání. Poukázal na potíže, které vznikly v nedávné minulosti, kdy soudy zrušily jeho rozhodnutí o odvolání vedoucích státních zástupců. Nepřipustil, že volil bezpodmínečnou kapitulaci s navrácením odvolaných na jejich původní místa, se všemi z toho plynoucími důsledky, ač soudy mu právě tento postup výslovně nepřikázaly. V dalším ale reagoval ryze "pospíšilovsky" - sice s obratnou výmluvností, ale nepříliš statečně.

Především se schoval za záda nejvyššího státního zástupce upozorněním, že vyhověl jeho výběru nástupce za Vlastimila Rampulu a rozhodnutí o dočasném pověření. To je jistě pravda, ale všichni, kdo čtou noviny a sledují rozhlas a televizi, vědí, že dávno před tím, než Pavel Zeman přišel s tímto návrhem, Jiří Pospíšil všude suverénně rozhlašoval, že On (s velkým "O") obsadí místo pověřeným státním zástupcem, a vůbec nezdůrazňoval, že mu zákon neumožňuje, aby rozhodoval bez návrhu šéfa žalobců.

Dále dal najevo nevoli nad tím, že se Karolina Peake neobtěžovala projednat s ním své pochybnosti o zákonnosti dočasného ustanovení vrchního státního zástupce dříve, než se s nimi svěřila novinářům. Snad to od ní skutečně nebylo hezké, ale nemění to nic na tom, že její připomínka je důvodná. Paní místopředsedkyně vlády se ale vystavuje nebezpečí, že se stane nástupkyní Daniely Kovářové, aniž by se stala ministryní spravedlnosti.

Zatlačen do kouta neústupnou Danielou Drtinovou nakonec pan ministr přiznal, že daný způsob obsazování funkcí vedoucích státních zástupců zákon nezná. Hájil se tím, že takto se to dělalo i dříve, celých dvacet let. Měl opět pravdu: například místo krajské státní zástupkyně v Hradci Králové zůstalo po jmenování Renaty Vesecké nejvyšší státní zástupkyní dlouhodobě neobsazené a úřad řídila pověřená státní zástupkyně Anna Jahodová, o jejíž "definitivu" nakonec svedl s Jiřím Pospíšilem neúspěšný boj Vlastimil Rampula.

Je to pozoruhodné: v tak důležité věci, jakou je jmenování vedoucích státních zástupců, se řídíme zvykovým právem. To je něco, co se nehodí k pojmu "právní stát". Jiří Pospíšil ovšem tento stav nezavinil. Domnívám se, že jde o pozůstatek zvyklostí totalitního státu, kdy byli vedoucí pracovníci dosti běžně "pověřováni", než prošli příslušnými stranickými prověrkami nebo než se našel někdo "kovanější". Jenže v předlistopadovém modelu vládnutí bylo běžné používání mimozákonných nástrojů, které do našeho státoprávního uspořádání nepatří.

Z praktického hlediska institut "pověřeného" vedoucího má své opodstatnění, ale měl by být upraven zákonem.

Takže mi ta situace, vyvolaná všetečností a nedostatkem "politické korektnosti" (směsi uhlazeného pokrytectví a zbabělosti) Karoliny Peake, připomíná Andersenovu pohádku: muselo přijít naivní (nebo příliš chytré?) děvče, aby upozornilo, že král je nahý.