POLITIKA: Co to vlastně je ta úřednická vláda
Všechny úřednické vlády mají jedno společné: jsou dočasnými překlenovacími vládami, od kterých se nečekají žádná zásadní politická rozhodnutí, mají pouze udržovat běžný chod státu do jmenování plnokrevné „politické“ vlády. To je politické hledisko, tomu všichni (doufám) rozumějí. Mezi prvorepublikovými a polistopadovými úřednickými vládami však existuje jeden zcela zásadní rozdíl právní, na který dosud nikdo neupozornil, alespoň pokud vím. Zřejmě jen málokdo si dal tu námahu a otevřel si prvorepublikovou ústavu.
Stejně jako dnešní ústava, ani ta prvorepubliková neznala pojem „úřednická vláda“ jako takový. Obě ústavy se však ale zásadně liší hned ve dvou bodech, pokud jde o vznik vlády.
Ten první bod je ten, že prvorepublikový prezident měl poslední slovo – alespoň de iure – při jmenování nejen předsedy vlády, ale i ministrů. Dnes pouze jmenuje premiéra, u ministrů je ale vázán jeho návrhem. V podstatě jde o jednu z nejformálnějších prezidentových kompetencí vůbec. Ale to nás teď nezajímá.
Druhým rozdílem je fakt, že zatímco dnes vláda po svém jmenování musí předstoupit před Sněmovnu a požádat ji o vyjádření důvěry, prvorepubliková vláda takovouto povinnost neměla. Prvorepubliková vláda Národní shromáždění o vyjádření důvěry požádat mohla (a to kdykoli), ale nemusela. A právě zde je ukryt smysl pojmu úřednická vláda: Úřednickou vládou se slangově nazývala ta, která o důvěru vůbec nepožádala.
Mezi prvorepublikovou politickou a úřednickou vládou tedy byl rozdíl nejen pokud šlo o jejich reálný politický vliv, ale zejména pokud šlo o jejich právní postavení. Právě nedostatek výslovného vyjádření důvěry, nikoli její úřednické složení, pak takové vládě „bránil v rozletu“ a nutil ji činit jen běžná rozhodnutí. To proto mohl v takové úřednické vládě jako ministr zahraničních věcí být i „neúředník“ Edvard Beneš“ – dělící linie tehdy nevedla mezi úředníky a politiky, ale mezi politickým a čistě formálním mandátem vládnout.
Politický mandát byl za První republiky jakýsi bonus, ne povinný rituál jako dnes. Bylo to riziko, které mohlo, ale nemuselo vyjít. Vůbec první rozhodnutí každé prvorepublikové vlády tak bylo, zda to riskne (a třeba vyhraje), nebo neriskne, sice neprohraje, ale ani nevyhraje.
To dnešní Ústava mezi politickou a „úřednickou“ vládou de iure vůbec nerozlišuje, i vláda Jana Fischera, stejně jako kterákoli jiná vláda, bude totiž muset do 30 dnů po svém jmenování předstoupit před Sněmovnu a požádat ji o důvěru – což bude v jejím případě čirá formalita.
Zůstává otázka, zda jde o záměr nebo jen o další z mnoha nedomyšleností naší Ústavy.
Víme, že její skuteční tvůrci se Ústavu snažili „vylepšovat“ oproti běžným procedurám typickým pro parlamentní demokracie, že chtěli být tak trochu originální. Typickým příkladem takové záměrné snahy donutit vodu téct do kopce jsou ony pověstné, ale v praxi nikdy nerealizované tři povinné pokusy o sestavení vlády před tím, než prezident smí rozpustit Parlament neschopný nějakou vládu vůbec schválit. Jak nás minulý týden poučil profesor a bývalý soudce Ústavního soudu Vojtěch Cepl, účelem této prapodivné konstrukce snad měla být snaha znesnadnit politikům vládnutí (nechuť k politikům a dělení lidí na normální a na politiky z jeho vyjádření typicky čiší na míle daleko). Bohužel, autory Ústavy tehdy – a asi ani dnes – nenapadlo, co by taková trojí změna vlády a politická nestabilita udělaly z ekonomikou a důvěryhodností státu. Kdekdo tady dnes fňuká nad naší kredibilitou poté, co Paroubek nedopatřením sestřelil vládu (odbočka: já si myslím, že ji chtěl jen trochu poškádlit a nepočítal s tím, že vládu z jeho škádlení klepne; na konspirační teorie nevěřím) … … a do toho přijde prof. Cepl s tím, že prezident měl během předsednictví jmenovat ne jednu, ale postupně hned tři vlády …
Naopak typickým příkladem nikoli záměru, ale nedomyšlenosti je stav, kdy máme v jednu dobu dva předsedy vlády, jednoho, který balí, a jednoho, který vybaluje, rozcvičuje se a rozkoukává. Vždy jsem tvrdil, že podle platné Ústavy prezident vybírá předsedu vlády a ten pak zas její členy. Tak se to chtělo a tak to tedy je. Ale zapomnělo se, že se tím výměna stráží rozmělní na několik následných právních úkonů, jednak na výměnu premiéra, jednak na výměnu členů vlády, a nedomyslely se vazby mezi nimi. Logické by bylo, kdyby nyní Jan Fischer předsedal Topolánkovým demisionovaným ministrům, spolu s nimi tvořil vládu, a urychleně prezidentovi navrhl vlastní lidi. Ale na to formalisté - ještě větší než jsem já - opáčí, že demisionovaní ministři přeci nemohou sloužit pod nedemisionovaným premiérem… A proto se už před lety vžil jiný úzus a teď už je pozdě chtít na něm něco měnit, znamenalo by to tak trochu zpochybnit všechny vlády předchozí. Ano, toto nebyl záměr, toto je důsledek fušeřiny.
Naše platná Ústava tedy na rozdíl od té prvorepublikové vůbec nezná úřednickou vládu. Neumím objektivně rozhodout, zda v tomto případě šlo o záměr nebo o fušeřinu tvůrců. Subjektivně si myslím to druhé. A nedivím se politikům, že platnou Ústavu všelijak obcházejí a opravují dodatečným ústavními zákony – nic jiného jim totiž nezbývá. Na rozdíl od Ústavního soudu si nemohou vybrat jeden z mnoha možných výkladů a ten prohlásit za jediný správný.
Dotaz redakce NP: Lze tu úřednickou vládu nějak odvolat, resp. svrhnout? Dají se na to uplatnit stejné postupy jako u normální, politické vlády, tedy nadpoloviční většina všech poslanců?
Odpověď autora: Naše ústava nerozlišuje mezi úřednickou a "normální" vládou, de iure se vůbec neliší, tudíž i Fischera lze svrhnout úplně stejně, jako byl svržen Topolánek. Což mimochodem platilo i za té 1. republiky: Vláda sice tenkrát nebyla povinna žádat o důvěru, zato jí však mohla kdykoli být vyslovena nedůvěra. Kterékoli vládě, i té úřednické. Z toho pak plyne, že i úřednická vláda měla důvěru implicitní, protože Národnímu shromáždění jaksi nestála za svržení.
