A pak že se historie neopakuje! Válka sice není pandemie, obě pohromy však mají řadu negativních dopadů na naše životy. V minulém volebním období si středopravicová opozice vychutnala každý nesmělý či chybný krok Babišova kabinetu při potírání covidu. Nyní to samé v opačném gardu zažívá Fialova vláda, když se potýká s vedlejšími efekty bojů o Ukrajinu nebo s energetickou krizí, která vypukla ještě před Putinovým tažením na západ.

Pár rozdílů tu samozřejmě je. Především teď nejde jenom o nás, ale i o těžce zkoušený ukrajinský národ. Také proto se v prvním okamžiku semkla česká politická scéna, stejně jako drtivá většina občanů. Rakety létají a bomby padají příliš blízko nás, takže prostor pro chytračení zde není.

Ruskou agresi odsoudila i Okamurova SPD a dosud Kremlu naslouchající prezident. Z Miloše Zemana je najednou stejný jestřáb a válečník, jako když šlo o mezinárodní terorismus, Afghánistán nebo arabsko-izraelský konflikt. Patrně i kvůli životnímu zklamání z Vladimira Putina zastává nyní hlava státu ty nejradikálnější postoje a apokalypticky věští, že svět udělal další krok ke svému konci.

V této atmosféře by se obtížně brojilo proti pomoci ukrajinským běžencům, zvlášť když jim nejde dost dobře vytýkat civilizační a kulturní vzdálenost. Pouze SPD si dovolila špitnout, že není dobré dodávat na bitevní pole zbraně a že nesouhlasí s blokováním dezinformačních webů – to má totiž za znaky cenzury.

Když v pátek sněmovna schvalovala vládní návrhy týkající se pomoci Ukrajině a Ukrajincům, seděli i okamurovci jako zařezaní. Dokonce jejich jindy výřečný lídr si ani jednou nevzal slovo. Také v minulých dnech raději posílal do médií své kolegy, někdejší diplomaty Jaroslava Baštu a Jiřího Kobzu. Trochu to zlověstně připomíná ticho před bouří.

SPD si ještě netroufá bořit vládě bábovičky, ale její předseda si dává pozor, aby mu nikdo v budoucnu nemohl vyčítat, že jí stál příliš těsně po boku. Stačí, aby nás válka unavila jako předtím koronavirus a veřejná nálada se zhoupla. V tu chvíli budou radikálové nachystáni opakovat to, co už se šíří sociálními sítěmi. Například, že o příchozí Ukrajinky s dětmi je postaráno lépe než o české samoživitelky.

A počítejme s tím, že používat se bude stále těžší kalibr. Pro začátek pouze poslanec za ANO Hubert Lang vystartoval s podezřením, aby solidarita s Ukrajinci neznamenala průlom v našem vztahu k ostatním migrantům a aby se na naše území netrousily „kriminálně závadové“ osoby.

Mnohem pohodlnější pro opozici je ostřelovat Strakovku za její pasivní přístup k řešení rostoucích cen pohonných hmot a energií. Exministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček může šermovat zahraničními příklady zastropování cen nafty a benzínu nebo žádat snížení DPH.

Šéf ANO Andrej Babiš se zase rozohnil, že rozhodnutí o zrušení přimíchávání biopaliv je podporou Putinova režimu. Znamená to podle něj „dodatečný nákup 690 tisíc tun ropy od Putina, který vraždí lidi na Ukrajině“. O svém střetu zájmů, tedy o tom, že firma Preol, která je největším výrobcem biopaliv u nás, patří do holdingu Agrofert, jehož je Babiš konečným beneficientem, ale expremiér taktně mlčí.

Je skoro vzrušující sledovat, jak Babiš dokáže zároveň hájit firemní zájmy a dělat si kampaň, která se mu může zúročit v tažení na Hrad. Kudy chodí, tudy opakuje, že by Fialova vláda měla konečně začít něco dělat „pro lidi“.

Potíž je v tom, že kabinetu skutečně chybí empatie a předvídavost. Vedle potřebné pomoci Ukrajině je stále její prioritou likvidace rozpočtového schodku, tedy plán v této divoké době velmi odvážný.

Nejen nízkopříjmové skupiny, ale i střední vrstvy by uvítaly, kdyby jim stát byl pevnější oporou ve finančně náročných časech, a to i mzdovou a platovou politikou. V opačném případě hrozí, že vláda bude ztrácet důvěru a příští vítězství opět utrhne král populismu Andrej Babiš s veleknězem demagogie Tomiem Okamurou v zádech.

Autor je politický analytik