Když jsem ve středu večer ve zprávách na Primě slyšel předsedu sněmovní frakce občanských demokratů Petra Tluchoře reagovat na kritiku nové vlády ze strany regionálních politiků ODS slovy „jsou lidé, kteří by chtěli sestavovat vládu raději s Jiřím Paroubkem“, pomyslel jsem si shovívavě cosi o patnácti minutách slávy doposud takřka neviditelného předsedy poslaneckého klubu. Ale když o čtvrt hodiny později na ČT zopakoval totéž (a mám dojem, že i úplně stejnými slovy) i předseda vlády Mirek Topolánek, byl jsem nucen vzít tento nesmysl jako oficiální stanovisko vedení ODS. Dost nerad - toto tvrzení mě totiž navzdory značné otupělosti, dané především zážitky posledního půlroku, pěkně nadzvedlo.

Tvrdit, že každý, kdo kritizuje právě sestavovanou koaliční vládu, se chce bratřit se sociálními demokraty, je stejně nehorázné jako směšné. Není bez zajímavosti, že se často jedná o stejné lidi, kteří před měsícem kritizovali vyjednávání se sociálními demokraty. A byl to Mirek Topolánek, kdo v souvislosti s nimi hovořil o předsjezdovém leštění modrých pérek.

Jak je to možné? To ti lidé nevědí, co chtějí? Vědí to velmi dobře - chtějí takovou pozici ODS, jaká by odpovídala vítězi voleb a jaká by umožnila realizaci jejich programu. A Mirek Topolánek takovou pozici už půl roku není schopen dojednat. Jednou se chce dohodnout s lidovci a zelenými, pak se sociálními demokraty, pak pro změnu s nikým a sestavuje vládu sólo, pak opět se sociálními demokraty a nakonec znovu se zelenými a lidovci, ale kupodivu za úplně jiných podmínek než před půl rokem. Ve finále zbyl ODS po historicky nejlepším volebním výsledku jediný významný ministerský post - ministerstvo vnitra, navíc obsazené Ivanem Langerem, osobou spíše formátu maskota než politika, která se za úřadování prvního Topolánkova kabinetu stihla svými zásahy zprofanovat více než kterýkoliv jiný ministr. To je to, co občanským demokratům vadí.

Aby se nejsilnější vládní strana zřekla ministerstev financí i zahraničí, to skutečně nebývá zvykem. Navíc když hlavní volební taháky této strany spadají do kompetence ministerstva financí a po volbách se často mluvilo o významu ministerstva zahraničí, neboť v tomto volebním období má naše země předsedat EU a ucházet se o křeslo v Radě bezpečnosti OSN.

Lehkost, s jakou se v poslední chvíli (ještě ranní noviny v poslední den vyjednávání psaly, že si ho má podržet) zřekla Černínského paláce, mě zaráží. Cožpak opravdu nikomu ve vedení ODS nedochází význam tohoto resortu? Nejspíš ne, protože jinak by asi nesouhlasili s navrhovaným kandidátem zelených. O Karlu Schwarzenbergovi si můžeme myslet cokoliv, ať dobrého nebo špatného, ale faktem je, že jeho pohled na zahraniční politiku je občanským demokratům značně vzdálen. Zahraniční politiku sice realizuje vláda jako celek, ale můžeme se velmi snadno nadát situace, kdy ministr zahraničí bude k nějakému problému vystupovat úplně jinak než premiér nebo vicepremiér Vondra, člověk který se celý život věnuje mezinárodním vztahům, takže se dá očekávat, že se k nim bude často vyjadřovat i nyní. Je to situace, kterou naše moderní diplomacie nepamatuje. Dvojice Čalfa-Dienstbier se na základním pohledu na zahraniční politiku celkem shodovala, i premiér Klaus a ministr Zieleniec zastávali navzdory svým osobním sporům velmi podobná stanoviska. Podobně názorově blízcí si byli Miloš Zeman s Janem Kavanem a Cyril Svoboda se rovněž nedíval na zahraniční politiku nějak výrazně odlišněji než jeho tři sociálně demokratičtí premiéři. Nyní poprvé nám reálně hrozí, že se premiér a jeho šéf diplomacie neshodnou. A ostudu z toho samozřejmě bude mít ODS jako největší vládní strana.

Že ODS nebude mít možnost prosazovat své ekonomické reformy, na které před volbami lákala voliče, zřejmě také mnohé nenechává v klidu. Resorty jako práce a sociální věci nebo zdravotnictví situaci příliš nezachrání.

Mám dojem, že za protesty regionů není láska k Jiřímu Paroubkovi, ale prachobyčejná prozíravost. Je totiž jisté, že při vzniku takto sestavené vlády by značně klesly šance ODS vyhrát příští volby. Ať už budou kdykoliv.