I když ze všech dostupných materiálů, které se dostaly na veřejnost, zřetelně vyplývá, že s největší pravděpodobností jsou od samého počátku letadla CASA nevyhovující a ještě navíc předražená nejméně o 658 milionů korun, vláda a zejména ministr financí Kalousek nákup obhajuje. Celková suma, za níž byla tři letadla nakoupena, činila 3,5 miliard korun.

Zopakujme si dostupná fakta: Náčelník generálního štábu Vlastimil Picek, jak zveřejnily Lidové noviny minulý týden, v březnu 2008 napsal, že "Letoun CASA C295M, který je nabízen společností EADS, nesplňuje požadavky vyspecifikované Armádou ČR, a to zejména v požadované přepravní kapacitě a doletu."

Euro již v roce 2008 upozornilo, že CASA nedoletí do Afghánistánu bez mezipřistání, a že proto armáda doporučuje koupi italských letadel C-27J Spartan. Dále že počet lehátek pro přepravované zraněné vojáky, kvůli čemuž se letadla mimo jiné kupovala, se musí ze třiceti snížit na dvacet a že stroj není schopen přepravovat kolovou ani pásovou techniku naší armády.

Server Česká pozice pořídil minulý týden 22. června 2012 rozhovor Jaroslavem Štefcem, který v roce 2010 působil ve funkci zástupce ředitele Úřadu pro dohled nad akvizicemi ministerstva. Z rozhovoru jasně vyplývá, že výmluvy politiků odvolávající se na to, že není možné určit obvyklou cenu letounu, jsou nesmysl, a stejně tak lze určit obvyklou cenu příslušenství, zvlášť proto, že tyto letouny koupili i Portugalci, Poláci a Finové.

Pan Štefec předražení dokládá na porovnání s nákupem čtyřech strojů Finy. První dva klasické stroje, jako máme my, koupili Finové za 900 milionů korun. Další dvě letadla podstatně dráž, protože tam byla speciální technika pro radioelektronický boj a námořní průzkum. Tyto speciální letouny stály 2,2 miliardy korun, dohromady tedy čtyři letadla 3,1 miliardy korun. Česko koupilo tři klasické letouny za 3,5 miliardy, a to bez servisu. Čtvrtý letoun jsme vyměnili za pět letadel L-159. Podle něho byl nákup předražen dokonce o miliardu.

Na otázku, jak byla stanovena hodnota české kupní smlouvy na letouny CASA, pan Štefec odpověděl: "Na smlouvách mezi Omnipolem a EADS, jež ministerstvo obrany získalo, byly s odkazem na obchodní tajemství ceny začerněny. Podle všeho nemohl resort obrany výši smluvní ceny podstatně ovlivnit. Vypadá to, jako by cena byla stanovena 'zvenčí'."

Problém je tedy v tom, že v České republice se z transportního letadla učinil vojenský materiál, který je možné nakupovat ve zvláštním režimu. To v důsledku znamená, že v případech speciální techniky není třeba zpracovávat oponentní posudek o ceně, ani vypisovat tender. Otevřeně o tom hovořil nynější předseda sociální demokracie Bohuslav Sobotka v pátečních Hospodářských novinách ze 22. června 2012, který toto stanovisko zastával v roce 2006 jako ministr financí.

Dnes říká, že "to odpovídalo aplikaci zákona o majetku státu, jak ho zastává posledních pět ministrů financí od chvíle, kdy byl zákon schválen." Totéž pak tvrdil i ministr financí Kalousek v nedělním pořadu Otázky Václava Moravce z 24. června 2012, když řekl: "Zákonná povinnost (zadat si nezávislý posudek) neexistuje, tím méně si jí mohl být někdo vědom, tím méně ji mohl někdo porušit."

Jak z uvedeného vyplývá, mělo by dojít urychleně ke změně zákona, který tuto libovůli výkladu doposud umožňoval, a o věci by se měla vést veřejná diskuse. Zatím je však snaha politiků opačná, o čemž svědčí i výpady premiéra Nečase na adresu "party policejních plukovníků", která by chtěla rozhodovat o tom, kdo bude ve vládě a kdo ne, i nedělní prohlášení ministra Kalouska, že jsme svědky bezprecedenčního policejního útoku na demokratické mechanismy státu.

To dokazuje i nepřipuštění poslankyně Jany Černochové na zasedání mandátového a imunitního výboru, který jednal o vydání Vlasty Parkanové, dnešní místopředsedkyni sněmovny. Ta jako tehdejší ministryně obrany nese za tuto kauzu politickou odpovědnost.

Kauza letounů CASA zřetelně obnažuje způsob ohýbání zákonů a snahu některých politiků v takto zásadních věcech mlžit.

Nepřesně specifikovaná formulace termínu vojenský materiál, která byla použita při artikulaci zákona, od samého počátku umožňovala a umožňuje politikům předražovat bez problémů zakázky a zřejmě i plnit stranické pokladny, což vyhovovalo politikům všech rozhodujících stran. Absurdní přeci je, když na Pandury byl vypsán v roce 2005 tender, vítěz byl vybrán ze sedmi nabídek, a na letadla CASA ne. Stejně tak se minulý týden rozhodlo o vypsání tendru na radary, které mají sledovat bezpilotní letouny. Výklad by měl být jednoznačný. Za speciální techniku by se měla nejspíš považovat jen výjimečná zcela nová a utajovaná strategická výzbroj.

Případ poslankyně Jany Černochové zase ukazuje na další absurditu: jednací řád upravuje obecně právo poslanců účastnit se i neveřejného jednání výborů. Jenže výkladem, který zaujal nyní mandátový výbor, by se dospělo k situaci, že jednání mandátového výboru se má právo účastnit kterýkoli ministr vlády (i když není poslancem a nebude o vydání rozhodovat), ale nemá právo se účastnit poslanec – nečlen výboru, ač ten na rozdíl od člena vlády má přímo o vydání poslance na plénu rozhodovat.

A za třetí paradox je možné považovat náš současný právní výklad imunity: kdyby se omezila imunita například jen na výroky ve sněmovně, kvůli čemuž původně byla zřízena, nemohlo by dojít k tomu, že jednání o vydání k trestnímu stíhání sklouzává k tomu, že poslanci se chovají, jako by měli rozhodovat částečně o vině či o právní podloženosti trestního stíhání. Viz Marek Benda, který tvrdí, že musí prostudovat spis, aby zjistil zda není stíhání zástupné.

Zásadní úkol, před kterým vláda, jež má ve vínku boj s korupcí, stojí, zní: upřesnit znění zákonů a trvat na jejich důsledném dodržování. To by mělo vést i k vyššímu vědomí politiků o tom, že za výkon své funkce jsou zodpovědní před zákonem jako všichni občané a že se na ně nevztahují žádná privilegia. Diskuse o vydání paní Parkanové představuje pouze dílčí problém.