Obě menší vládní strany postrádají jednoho ministra. Po dřívější rezignaci ministryně Kuchtové odešel i vicepremiér Čunek, který se ale stejně svému ministerstvu nevěnoval a na nejvyšším úřadě státní správy vládli de facto jeho náměstci a kolegové ze Vsetína. Nechci rozebírat rozdílné důvody pro odchody obou politiků a ani spekulovat o možnostech obsazení resortu. Zajímavá je neschopnost jak zelených, tak i lidovců obsadit tak významné pozice. Svědčí to o personální nedostatečnosti v obou těchto stranách a o stále trvajícím politickém boji mezi několika špičkami obou stran o moc. Jak prakticky veřejný konflikt Bursíka a jeho kolegů s tvrdým jádrem ekologických nadšenců ve straně, tak i poněkud uměřenější souboj kalouskovců a příznivců Čunka v KDU-ČSL je pro obě strany zničující. Kupodivu premiér Topolánek nedává veřejně najevo jakékoliv pohoršení, že vláda není více než dva měsíce kompletní a že resorty vedou jaksi provizorně Bursík se Svobodou, každý přitom sedí na dvou vládních židlích.

Je možné tento stav nějak komentovat? Vyplývá z malého veřejného tlaku Topolánka na obsazení postů něco pro budoucnost? Pokusím se narýsovat temnou varovnou prognózu a doufám dopředu, že se nebude naplňovat.

ODS vládne spolu se slabými partnery, a to velmi vachrlatou většinou. Předseda nejsilnější opoziční politické strany nemá žádnou ústavní funkci. Před námi je předsednictví v Evropské unii a nutnost učinit základní domácí strategická rozhodnutí, která se týkají například penzijní reformy. Může takový krok učinit slabá a neustále ohrožovaná koalice s malými a nejistými partnery, kde soustavně hoří vnitrostranický boj? Asi jenom těžko se podaří takové vládě skutečně razantně vládnout a udělat i nepopulární rozhodnutí. Jak z takové situace ven? Jeden model tady již byl. Jmenuje se opoziční smlouva. Dovedu si představit vystoupení Topolánka v televizi, kde dramatickým hlasem ukončuje spolupráci s KDU-ČSL a Stranou zelených z důvodu jejich nestability, neschopnosti nominovat skutečné politiky do vlády a současně i trvalými vnitřními problémy uvnitř obou stran. Současně oznamuje, že se dohodl s najednou státotvorným Paroubkem na neútočení a nutnosti za zajistit stabilitu pro klíčová rozhodování v rámci EU i v rámci domácí politiky. Paroubek se stane předsedou Poslanecké sněmovny, ODS sestaví jednobarevnou vládu a opoziční smlouva č. 2 je na světě i se všemi důsledky rozparcelování státu a neexistence skutečné opozice, která by kontrolovala vládu, její úředníky a její rozhodování. Kam to vedlo v letech 1998–2002, jsme viděli ve čtvrtečním pořadu na ČT2 Vládneme, nerušit. Tento krok může nastat nejdříve po úspěšné volbě Klause prezidentem.

Naději, že se tento scénář nenaplňuje, mi dávají všechna vystoupení Ratha, který se stal sekerníkem ČSSD. Jeho bezhlavé a populistické výpady kamkoliv vylučují jakoukoliv spolupráci. Stejně tak i Paroubek ještě před časem útočil na vládu a Topolánka osobně ze všech stran a nenechal na ODS niť suchou. Mám ale pocit, že je intenzita jeho výpadů v posledním měsíci jaksi menší. Pokud ČSSD odstaví Ratha a Paroubek najde přívětivější tvář, naplnění tohoto černého scénáře nic nebrání. Až na dobrý vkus.

Doufám, že se mýlím a slyším s Petrem Pithartem trávu růst.

Institut evropské demokracie