Úpadek české politiky, který tolika komentátorům a politologům dělá starosti, ovšem na druhé straně přináší netušenou srandu. Ještě nikdy neměla česká politika trojici komiků, jakými dnes jsou John, Pekárek a Blažek.

Nejsou ještě tak proslulí, jako byli bratři Marxové – Chico, Harpo a Groucho, ale to jen proto, že nemluví anglicky. Bratrů Marxů bylo sice pět, ještě Gummo a Zeppo, ale ti brzo odpadli, stejně jako z naší původní pětice odpadli Paroubek a Rath. Naštěstí se rychle objevil nedávno ještě neznámý Pekárek, který se mi líbí nejvíce, protože je z mého rodného Kolína. Komika tohoto bývalého místostarosty spočívá v komickém předstírání hlouposti, jak to u komiků bývá – jeden chytrej, druhej blbej. John, Pekárek a Blažek tak trochu připomínají někdejší semaforské trio Sobota, Šimek a Nárožný. Vedle Pekárka jako hloupého je John, který ví jako všechno, ale my víme , že neví nic, no a Blažek – ten vždycky vypálí takovou nečekanou pecku, že vás povalí smíchy. Naposledy s tou cenzurou zvanou vyváženost.

Rozhovor Pekárka s moderátorem Martinem Veselovským je nepřekonatelný, protože je lepší než všechny ty scény s Hlustvisihákem Lubomíra Lipského a překonal i dosud kralující projev Milouše Jakeše z Červeného Hrádku z roku 1989. Komika těchto nových bratrů Marxů je drastičtější o to, že jsou politiky, což už samo o sobě je legrace. Blažek je dokonce ministr, což byl i John, který nyní prostřídal pár jiných funkcí, ale v každé v sobě nezapřel jedinečného komika. Jeho antikorupční kreace, kdy mistrně předstírá, že není neschopný, ale jen pronásledovaný a že se jej korupčníci snaží zničit, nemá v české komice obdobu. A Pekárek několikadenní či několikatýdenní poslanec, je zase legrace sama o sobě.

Právě tahle skladba legrací v různých stupních je novinkou jejich komiky. Kdo si ještě vzpomene na trio enderáckých komiků zvaných Akademici, kteří vystupovali v pořadu Ein Kessel Buntes; jejich rádoby vtipné řeči měly být satirou na západoněmeckou politiku, ale jestli se někdo smál, tak té východní, ale potají. Originalita srandy Johna, Pekárka a Blažka spočívá v tom, že ani jeden z nich není nahrávač a druhý smečující, ale každý je sólista na společném parketě české politiky.

Blažek využívá i prvků pohybové komiky, jeho skeč s máváním rukou napodobujícím vyváženost je prostě velkolepý. Pekárek je spíš typ úsporného komika, moc toho neřekne, ale co řekne, to sedí, všichni se válí smíchy. Přitom se neuchyluje k laciné parodii nebo perzifláži, ale předvádí čistou politickou burlesku. Navíc je přirozeně lidový, ale žádný stréček Křópal, jeho postava připitomělého místostarosty okresního formátu nese v sobě burianovské rysy a jakoby napsána Gogolem, aniž by se jednalo o lacinou imitaci. Ovšem John v této trojici kraluje, jestli je politika sama o sobě specifickým druhem humoru, pak Johnova komika je jeho korunujícím výsledkem. Jeho slavné kabaretní číslo "Já jsem předseda politické strany VV" se dá jen přibližně srovnat s kabaretními čísly Ference Futuristy, např. s fórem: "Smím prosit, slečno? S dítětem netančím. Promiňte, já nevěděl, že jste v jiném stavu." Aniž by jej výslovně kopíroval, je John jako politický komik pokračovatelem kdysi tak populárního estrádního komika – smutného muže Jaroslava Válka. Jeho komika je nejobtížnější, nezasměje se, tváří se vážně a jeho prezentace odvážného politika odhalujícího ty nejšpinavější skandály a spícího s pistolí pod polštářem je komika par excellence.

Můžeme dokonce litovat, že komika této trojice je tak špičková, či jak říkají naše děti "hustá", protože i Paroubek s Rathem byli dobří komici. Jenže být dobrým komikem znamená být současným komikem, protože dobrá sranda je jen taková, která nastavuje zrcadlo současnosti. A Jyrka začal být více minulý než současný a Rath sice zazářil svým krabicovým vínem, ale jeho litoměřická indispozice jej z tvrdé konkurence bavičů vyřadila.

Ale neoficielní festival pravé české politické srandy pokračuje a my se můžeme těšit na její další pokračování.