Bude mít středopravá vláda svou středolevou opozici?

Jako každá vláda, i ta premiéra Fialy dostala už řadu přívlastků. Ale kromě toho, že je v ní nejvíce politických stran v polistopadové koaliční historii, v jejich přepestrých programech převažují pravicové recepty. I Piráti, podezíraní z krajně levicového myšlení a díky kandidátce na předsedkyni ocitnuvší se i v blízkosti slova komunismus, do vlády poslali spíše své liberální pragmatiky.

Nemožno se plést, když tuto vládu označíme za středopravou, i když mnozí mají takové dělení za překonané. Projevilo se to například důrazem na rozpočtovou odpovědnost, individuální uvážlivost, racionálnější využívání veřejných peněz. Samotná premiérova ODS v přísně pravicové, až konzervativní rétorice léta vedla a na ní také vznikla, i když praxe byla pak vždy poněkud zdrženlivější.

Jaká má být opozice takové vládě? Ve vyspělých demokraciích středolevá, měla by naopak oponovat úsporným programům, dávat důraz nejen na přerozdělování, ale hlavně na veřejné služby, bránit jejich privatizaci, polemizovat s vracející se myšlenkou, že stát má být jen malý a výkonný, zbytek pak obstarává soukromý sektor, kterému je na to třeba dopřát co nejméně regulací a omezení. Má se zastávat zaměstnanců a sociálně slabých, být vstřícná k menšinám a multikulturalismu.

Má Česká republika takovou opozici? Levicových voličů tu bývalo hojně, skoro polovina, a i když se soudí, že levici obecně potkává úbytek jejích sociálních skupin, nemizí ze dne na den. A hlavně nemizí problémy, které měla v kompetenci. Sociálně zranitelných naopak s pandemií přibylo, neuvěřitelné množství lidí se dostává do dluhových pastí a exekucí, bydlení začíná být pro celé sociální skupiny takřka nedostupné, objevil se termín energetická chudoba.

I sousední, mnohem bohatší Německo přineslo překvapení, kancléřem se stal dnes už sice umírněný levicový politik Olaf Scholz, kterému bylo některými poněkud zlomyslně připomínáno, že začínal jako marxista, kritik velkokapitálu volající po znárodňování a odpůrce údajně agresivní politiky NATO. Nyní už je jistě jinde a jako starosta Hamburku prý korporacím docela přál a na ministerstvu financí zastával, když to šlo, vyrovnaný rozpočet.

V České republice ale většina levicových hlasů propadla s ČSSD a KSČM a nebylo jich málo, jen těsně se obě strany nedostaly nad pětiprocentní hranici. Zbytek převzalo nyní opoziční hnutí ANO, které tím ale zároveň zlikvidovalo své dosavadní koaliční partnery.

A v opozici grilovalo při schvalování důvěry vládu po celý den i noc důkladně, tradiční levicová témata ale zvedalo jen okrajově. Znovu se osvědčovalo jako strana také liberálních pragmatiků a samotný jeho zakladatel, předseda a vlastně majitel Babiš, jako dříve velkopodnikatel, dost dobře nemůže být považován za autentického levicového politika. A také další opoziční poslanci kritizovali vládu často oprávněně, ale více z technokratických východisek, pravda s dobrou znalostí ze svých bývalých pozic.

Jak napsal Ondřej Vaculík, ANO si levicové voliče jen půjčilo a dříve nebo později je bude muset vracet. Dříve nebo později se musí ukázat, že česká politika tím kulhá nyní na jednu nohu a začíná hra o to, komu je ANO vrátí. Decimované tradiční strany sociálních demokratů, komunistů i zelených zatím nepřekypují velkou činorodostí a možná už do tohoto boje ani nepromluví.

Někdo to ale časem jistě udělá, až aktuální vláda narazí na přirozené limity svých středopravých receptů.

Autor je komentátor Českého rozhlasu