Ohlédnutí za volbami v říjnu 2012

Vítězi krajských voleb jsou komunisté a různá krajská uskupení. Komunisté výrazně posílili – volil je každý pátý. Dobré výsledky dvou krajských uskupení v Libereckém kraji (Starostové pro Liberecký kraj a koalice Strany zelených se Změnou pro Liberecký kraj) a jednoho v Jihočeském kraji (Jihočeši 2012), stejně jako různých krajských koalic na Královéhradecku, Pardubicku a Olomoucku, potvrdily odklon voličů od "zavedených" stran, tedy od ČSSD a především od ODS. Z tohoto hlediska je dobře, že ČSSD se netváří jako jednoznačný vítěz voleb, neboť jím skutečně není.

Neřeknu nic nového, konstatuji-li, že drtivé vítězství levice je selháním pravice. Pochybuji, že lidé volili komunisty z touhy po znovuzavedení výjezdních doložek nebe vedoucí úlohy strany. S každými volbami přibývá lidí, kteří komunistickou vládu nezažili, a tudíž jim nemusí připadat tak odpudivá, jak byla.

S trapným výkonem Věcí veřejných po minulých parlamentních volbách se zřejmě – přinejmenším na nějakou dobu – vyčerpal potenciál nově zakládaných stran. Mnozí zleva i zprava se sice vysmívali opakovaným pokusům najít alternativu vůči ODS a ČSSD, ať už šlo o Unii svobody, Stranu zelených nebo naposledy již zmíněné Věci veřejné, nicméně neexistence alespoň náznaku takové alternativy v letošních volbách nepochybně znamenala nějaké to procento navíc právě pro komunisty.

Osobně se domnívám, že dříve nebo později bude muset nějaká alternativní strana stejně vzniknout – pokud nedojde k zásadní proměně stran stávajících. Je zatím obecně známo, že tyto strany se nesnaží nové členy získávat a přijímat a chovají se spíš jako jakási uzavřená bratrstva. Zda někdy budou mít vůli k zásadní vnitřní reformě, není vůbec jisté.

Propad ODS asi překvapil málokoho – a pokud ano, pak pouze svou hloubkou. Je mi líto premiéra Nečase, neboť ať už byly okolnosti jakékoli, nic už nemůže vymazat skutečnost, že právě za jeho vlády se začalo s korupcí něco dít. (Netvrdím, že to byla právě jeho vůle a jeho zásluha. Přinejmenším však protikorupčnímu tažení nezabránil.) Na druhé straně i on přispěl některými svými počiny k tomuto nelichotivému výsledku, a to takovými kroky, jako bylo odvolání ministra Pospíšila či jmenování zkompromitovaného ministra Drobila šéfem volební kampaně, abychom jmenovali alespoň některé z pro vnějšího pozorovatele těžko pochopitelných kroků.

Uvidíme, zda tomu bude na nadcházejícím kongresu ODS jinak, ale zatím jsem nějakou hlubší reflexi od představitelů ODS neslyšel – se světlou výjimkou předsedkyně poslanecké sněmovny Miroslavy Němcové.

Protinečasovští "rebelové" připisují špatné výsledky skutečnosti, že se ODS nedržela dostatečně svého volebního programu. Domnívám se, že se hluboce mýlí. Já jsem s politickým programem ODS vždy vesměs souhlasil, ale od provalení skandálu s financováním ještě v devadesátých letech jsem nikdy neměl důvěru k jejím představitelům a lidé jako Patrik Oulický či "kníže z Hluboké" mě v této nedůvěře jen utvrzovali. ODS nadto opakovaně trpí jakýmisi sebedestruktivními snahami, které nyní představují "rebelové" a kterou v době Topolánkovy vlády představoval Vlastimil Tlustý a jeho druzi.

Za zmínku stojí skutečnost, kterou jsem zatím nikoho komentovat neslyšel (ale možná toho čtu málo). Vítězily silné osobnosti. Příkladem budiž senátor Kubera. S jeho názory někdy velmi souhlasím a někdy velmi nesouhlasím, ale jeví se jako konsistentní člověk, který je sám svůj, a voliči ho za to odměnili. Dalším příkladem je Jiří Pospíšil, který jediný dokázal přivést ODS ve svém kraji k vítězství. (Nevím, zda Petru Nečasovi nepřipadalo toto vítězství poněkud hořké.) A konečně uveďme Jiřího Čunka, který byl jako jediný ze senátních kandidátů blízko zvolení hned v prvním kole. Získal 47,3 procenta hlasů a mezi ostatními senátními kandidáty se s ním nemůže nikdo měřit. Čunkovo vítězství ovšem vysílá další důležitý signál: Média nejsou všemocná. Jiří Čunek nikdy neměl média na své straně, ba naopak. Lidé z jeho volebního okrsku ale zřejmě dobře vědí, proč ho volí. Je to povzbudivá zpráva pro všechny, kteří nepatří k politickému mainstreamu a nemají silné finanční krytí.

Co nás čeká? Doufejme, že vláda nepadne. Je téměř jisté, že za dva roky se ujme levice vlády v celém státě a dostane příležitost přijít s vlastním řešením krize, v níž jsme se ocitli. I ona by měla dostat příležitost předvést, co umí. Měla by ji ale nyní ponechat řádně zvolené vládě – pokud se ovšem tato vláda nepoloží sama. Jak si povede levice v ekonomice, uvidíme. Za marasmus v ekonomice v minulých letech může jak pravice, tak levice. Pravice hrubě podcenila potřebu jasného právního rámce a levice stát nemístně zadlužila. Nástup levice v ekonomice nemusí nutně znamenat katastrofu. Více se obávám přílišné "vstřícnosti" vůči postmoderní ideologii, která se sem šíří zejména z Evropské unie. Kvóty pro ženy, nahánění matek malých dětí do zaměstnání, kroky oslabující tradiční rodinu, politická korektnost, neochota bránit Izrael… Naše pravice sice neznamenala nějakou pevnou hráz proti těmto neblahým jevům, ale snažila se alespoň v něčem a alespoň trošku.

Co dál? Určitě nepomůže nadávat na komunisty. Abych předešel jiné, označuji se raději sám za moralistu a tvrdím, že tato země potřebuje především čestné a neúplatné lidi. Ti mohou působit na nejrůznějších místech. V politických stranách, občanských sdruženích, ve státní správě, v justici – příležitostí je nepřeberně. A jakkoli je situace často děsivá, je jednoduše na každém z nás, zda se postavíme za spravedlnost a právo, zda budeme poctiví, šlechetní a velkorysí. Opravdu nám nic nebrání takovými být, takové lidi vyhledávat, spojovat se s nimi a povzbuzovat je. Situace je neradostná, ale nejsme přece třeba nějaké ufňukané kremlofilní báby, že?