Velká Británie je u nás vyhlášena svou politickou kulturou, avšak brexit svědčí o tom, že si na celostátním referendu docela vylámala zuby. Není divu. Hlasování o dalším členství Spojeného království v Evropské unii bylo teprve třetím celostátním všelidovým hlasováním v jeho historii. A neznámý terén často zaskočí i zkušeného matadora.

První celostátní referendum proběhlo v roce1975 ana jeho základě Velká Británie zůstala v Evropských společenstvích, většinou 67 % hlasujících. Druhé referendum z roku 2011 se týkalo změny volebního systému, a jelikož si skoro 68 % jeho účastníků přálo zachování toho stávajícího, opět nevznikl zásadní problém.

Problém až napotřetí

Ten přišel až nyní, když nálady ve veřejnosti byly zhruba řečeno půl na půl, a výsledek hlasování znamená opravdový historický zlom. Rozhodlo o něm 52 % hlasů při 72% volební účasti, tedy zhruba 37,5 % oprávněných voličů.

Nemalé části z nich šlo přitom především o „konec polské havěti“, jak znějí nápisy, které se nyní v Británii objevují. O fungování Evropské unie měli britští voliči poměrně mlhavou představu.

Středoevropana na první pohled muselo zaskočit, že tvůrci britského zákona neřešili podmínky platnosti v podobě hranice účasti nebo procenta hlasů odevzdaných pro určitou variantu. V zemi s tradicí prostého většinového systému, v němž k výhře stačí jednoduchá většina a vítěz, jak se říká, „bere vše“, se podobné úvahy možná pokládaly za hnidopišské. A na vině může být i právní nezávaznost britského referenda, byť naprosto formální.

Poučení z brexitu

Letos na jaře se konalo referendum i v Nizozemsku – konkrétně o asociační dohodě Evropské unie s Ukrajinou. Velmi liberální nizozemská zákonná úprava referenda, umožňující jeho snadné vypsání a stanovující nízký práh pro zohlednění výsledku, byť oficiálně jen poradního, umožnila, aby nad pracně dojednanou smlouvou nyní visel velký otazník. Vztahy Evropské unie s Ukrajinou přitom většině hlasujících posloužily pouze jako záminka, jak dát najevo nespokojenost s domácí vládou i s Evropskou unií. Ukrajinu mnozí z nich ani nedovedli ukázat na mapě.

Historicky nahlíženo, předtím se celostátní referendum v Nizozemsku konalo v roce 2005, kdy krátce po francouzském hlasování též zamítlo euroústavu, a ještě před tím – v roce 1805. Neboli skoro v pravěku.

S referendy se totiž poslední dobou skoro roztrhl pytel a v budoucnosti můžeme být svědky ještě mohutnější vlny. Do českého parlamentu přitom už doputoval vládní návrh zákona o celostátním referendu.

Poučení z brexitu i Nizozemska by mohlo znít asi následovně: vypsání referenda by mělo být dosti složité, aby šlo o mimořádný, nikoliv běžný způsob rozhodování. A za druhé: hranice platnosti by se měla blížit polovině oprávněných voličů. Jedině tak lze snížit riziko těsných či zbrklých rozhodnutí, u nichž voličům možné důsledky začínají docházet až den poté. Tedy, až když je pozdě.