Je snad zřejmé, že takto ale na stávku zaměstnanců veřejného sektoru pohlížet nelze. To jen čeští novináři si pletou občanské vzepjetí s fotbalovým zápasem. A ptají se, kdo zvítězil, sčítají, nakolik se zaplnily ochozy. K tomu přidávají trochu podprahového šibalství, když soustavně odborářské předáky – leckdy kulaté pantáty v oblecích z konfekce - označují za bosse, jakoby snad šlo o zvrhlé mafiány. Do třetice se pak ujalo klišé o „zviditelňování“. Zviditelňuje se prý Václav Havel na pozadí demonstrací proti pražské velké koalici, zviditelňují se odbory prostřednictvím stávek. A tak se u nás blábolí a blábolí…

Mezitím se tradiční spor mezi propagátory minimálního státu, tlumení či privatizace veřejných služeb a zastánci sociálního státu a evropského životního stylu, tolik odlišného od amerického nebo čínského, dostal na novou úroveň. Rámuje jej vážná hospodářská krize, při jejímž zvládání potřeba soudržné společnosti výrazně roste.

Místo toho jsme svědky zesměšňování odborů a – naštěstí nepříliš úspěšného - poštvávání zaměstnanců v soukromé a státní sféře proti sobě. Ti, co pracují i soukromníků, si už údajně opasky utáhli, takže nyní jsou na řadě státní zaměstnanci. Když pomineme, že právě ekonomická tíseň je tím, co spojuje zaměstnance napříč obory, není možné nezmínit data a teze, s nimiž na sklonku listopadu vyrukoval Český statistický úřad. Podle něj necelá třetina lidí, kteří berou v práci nejvyšší platy, si během krize v letech 2008 a 2009 finančně polepšila. V tomto období reálná kupní síla vzrostla u třiceti procent zaměstnanců, kteří pobírají nejvyšší mzdy. Analytik ČSÚ Dalibor Holý připomněl, že pokud poroste příjem, a tím i kupní síla pouze u elit, ve skutečnosti to k růstu českého HDP nepřispěje. Tito lidé totiž kupují především luxusní zboží z ciziny. Méně peněz od nich získá i státní rozpočet, neboť ekonomické elity mají tendenci „optimalizovat“ daně. Nemluvě o ukotvování firem v nestoudných daňových rájích. Nezapomínejme zároveň, že zatímco ve státní sféře jsou brány v potaz mzdy všech, ve sféře soukromé zůstávají kapitolou samou pro sebe zisky vlastníků podniků, akcionářů, příp. vrcholných manažerů.

Krize podle ČSÚ nejvíce dopadla na pracovníky průmyslových podniků, jejich reálná kupní síla poklesla. Hodinovou sazbu měli leckdy vyšší, ale pracovní týden jim byl zkrácen, takže dostávali ve výsledku méně. Týká se to především dělnických a nekvalifikovaných profesí.

Méně práce, menší mzdy - to je smutné, ale logické. U státních zaměstnanců, kterým mají platy rovněž klesnout, ale sotva můžeme hovořit o úbytku práce. Služby zajišťují stále stejné - ve školství, kultuře, sociální sféře… A pokud jsou někde úřední postupy (třeba při zajišťování stavebního povolení) zbytečně komplikované, jde o chybu legislativy, kterou běžní úředníci neovlivňují. Ve zdravotnictví dokonce prováděné výkony narůstají. Pakliže někoho baví neustálé srovnávání, nechť zkusí například poměřit platy středoškoláků a speciálně vysokoškoláků ve státním a soukromém sektoru.

Vládě však destabilizace státní infrastruktury vrásky nedělá. Ubírá platy, decimuje ozbrojené sbory, životně důležitý služební zákon posílá k ledu. A ještě má tu odvahu stavět masu pracovníků, jimž velí, na pranýř. O to víc vyniká solidarita, kterou státním zaměstnancům vyjádřila podstatná část pracovníků soukromých firem. Jejich pocity a zájmy jsou velmi podobné. Dochází jim, že mají platit mejdan, kterého se nezúčastnili. Připomíná to historku o dvou mužích, kteří v průměru zbaštili půlku kuřete: jeden celé, druhý nic.

Kabinet, tvarovaný neoliberálními poučkami, se vydal nejsnazší cestou. Peníze vybírá od těch, kteří mají nejmenší možnost se bránit. Kdežto progresivní zdanění a vyšší zdanění firem je tabu. Stejně jako důsledné ucpávání děr ve státním rozpočtu, k němuž by měla patřit trestní odpovědnost firem, majetková přiznání, specializovaná finanční prokuratura, silnější kompetence Nejvyššího kontrolního úřadu atd. Jestli se má na státních zaměstnancích získat nějakých jedenáct miliard, tak korupce či ďábelský systém zadávání veřejných zakázek nás stojí hned celé desítky miliard.

Pravicová vláda ale raději drhne jednotlivce z řad zaměstnanců. Dnes mzdovými tarify, zítra úpravami zákoníku práce, pozítří reformou zdravotnictví či zvýšením DPH. Její ideologie jí to radí. Nesmí se však divit protiakcím. To, co jsme absolvovali v tomto týdnu, bylo jen zahřívací kolo. Jakmile se kabinet utrhne z řetězu definitivně, protesty jistě zesílí, třeba až na hranici generální stávky. A to přestože jsou odborářští vůdci opatrní, šetří silnými slovy a vnímají, že jsme národ povahy holubičí a jakékoli násilí a pouliční virvál se nám příčí.

Odbory možná ztrácejí členy, ale jejich akce získávají sympatie. To je to klíčové. Na druhou stranu vládní koalice si musí sama psát dopisy vyzývající ke zrychlení reforem, aby se mohla ohánět poptávkou po razantnějších změnách. Nikoho přitom ani nezarazilo, že se k autorství některých pasáží listu předsedů poslaneckých klubů ODS, TOP 09 a VV vládě přihlásil sám premiér Nečas.

Ačkoli hlásné trouby vlády šíří, že osamocené odbory stojí proti zbytku společnosti, opak je pravdou. Teď to potvrzují sociologické průzkumy, příště možná zrcadlo nastaví volební výsledky. Do izolace zato zvolna kráčejí fiskální drábové (a Drábkové). Tak jsou aspoň hodně hluční a nechávají nás nahlédnout do prazvláštně monolitního světa, který 8.12. popsal v Hospodářských novinách Petr Fischer: „V něm je vše podřízeno potřebám kapitálu, jenž zachází s prací a její lidskou hodnotou více méně libovolným způsobem a ještě se při tom tváří, že vychází ze zaručeně vědeckých postupů a poznatků používaných ve prospěch celku.“

Nyní jde o to ventilovat nahlas, co si lidé o své životní úrovni, o komplexu veřejných služeb, ale též o vládě a jejích záměrech myslí. „V České republice se ustavilo podivné povědomí, že hájit svoje vlastní zájmy je hanba. Není to pravda, což vědí lidé všude na světě. Jít jednou za čas k volbám nestačí. Své zájmy i společný veřejný prostor musíme hájit průběžně a vždy, když jsou ohroženy. Podporujme stávku a učme se stávkovat – tváří v tvář chystaným reformám budeme tyto účinné metody potřebovat,“ výstižně uvedla ve svém prohlášení iniciativa ProAlt.

Vykládejte to však vládním účetním a těm z žurnalistů, kterým se život smrskl na branky, body, vteřiny!

Psáno pro Deník Referendum