Nepřeji ĆSSD nic zlého, nicméně při sledování jejích personálních opatření se upevňuji v dojmu, že se pomalu ale jistě sune s malým zpožděním za ODS do propadliště dějin. Je zřejmé, že trpí personální vyprázdněností, takže při obsazování různých funkcí vytahuje jako králíky z klobouku lidi sporných kvalit. Mají-li dobré kamarády nebo aspoň kamarády kamarádů vlivných činitelů, dostávají se nahoru bez ohledu na různé varovné hlasy (viz vzestup lokálních pražských politiků do náměstkovských křesel). Když někoho strana moc chce prosadit, uchýlí i k obcházení vlastních stanov: to je případ Marie Benešové, která musela z ČSSD vystoupit, aby se mohla drát do Poslanecké sněmovny na kandidátce ČSSD.

Ostatní parlamentní strany s výjimkou KSČM a ODS běží s ČSSD stejným krokem. Společně pak projevují pohrdání veřejností, když mlčky předpokládají, že zapomněla na minulé prohřešky pochybných uchazečů o místa ve státní správě. Je pozoruhodné, že v tomto chování je podporuje jednolitě celá novinářská fronta, která k tomu mlčí, ač jindy by některé uchazeče s chutí trhala na kousky.

Výrazně se to projevuje v masové podpoře kandidatury Anny Šabatové na úřad veřejného ochránce práv. Tato dáma má jistě různé zásluhy a zkušenosti, ale jako zástupkyně veřejného ochránce práv zneužila svého postavení a sehrála ošklivou roli v tzv. "kuřimské kauze". Nejdříve pomáhala sestrám Mauererovým s vytvořením falešné identity Aničky – ve skutečnosti jedné z jejich obětí Barbory Škrlové - později v téže souvislosti zasáhla do nezávislosti soudu. Předsedkyně soudu, která jí vyhověla, na to doplatila kárným řízením. Kromě toho utržila Anna Šabatová ostudu neprávem přijatým odstupným, které musela vrátit.

O funkci veřejného ochránce práv se ucházela již v r. 2010. Padl na ni odlesk svatozáře zesnulého prvního ombudsmana Otakara Motejla, jenž byl již za svého života legendou. Přímá spolupráce s ním byla její výhodou. Ani to nestačilo: o jejích prohřešcích se vědělo a hlasování ve Sněmovně pro ni skončilo trapně :do posledního kola se nedostala. V něm se utkal Pavel Varvařovský s Johnem Bokem.

Napříč politickým spektrem a zdánlivě různobarevnými redakcemi o tom dnes nikdo nic neví nebo nechce vědět, žádný z hlídacích psů demokracie na ni nevrčí. Dokonce ji bude podporovat hnutí ANO, které se oficiálně tváří jako velmi nedůvěřivé vůči lidem s pochybnou minulostí. Tak se nejspíš stane, že se dostane do čela úřadu, jehož autority kdysi zneužila. Žijeme přece ve Švejkolandu.

S personální vyprázdněností ČSSD kontrastuje chování Bohuslava Sobotky, který se cítí být silným hráčem, ač ve skutečnosti jeho postavení, resp. postavení ČSSD, je velmi vratké. Asertivně vnucuje své požadavky jako samozřejmost tu prezidentovi, tu Andreji Babišovi. Připomíná Petra Nečase, který si při zřejmé slabosti postavení ODS liboval v siláckých gestech zvláště vůči představitelům Věcí veřejných, až to někdy vypadalo, že dojde na výchovné pohlavky. Jenže přecenění vlastních sil je nejlepší recept na zrychlení pádu. Vyvolat napětí mezi ČSSD a ANO kvůli zajištění vlivu na ministerstvo financí je při daném poměru sil v Poslanecké sněmovně klasickou ukázkou dráždění hada bosou nohou. Skoro to vypadá, že se Bohuslav Sobotka rozhodl uhladit Andreji Babišovi cestu k premiérskému křeslu.