Proniknou voličům pod kůži?

S novým rokem se v České straně sociálně demokratické opět rozjel kolotoč krajských konferencí. Na nich se mimo jiné diskutuje o tom, kdo by měl stranu v dalším dvouletém období vést. Ne všude přitom jsou mazaní jako na Liberecku, kde do místopředsednických křesel podpořili i dva hlavní rivaly – Jeronýma Tejce a Milana Chovance.

Většina straníků se staví za Chovance. Vesměs se ale hlasuje veřejně, zatímco sjezdová volba bude v březnu tajná. Nominace převážně získávají i ostatní členové stávajícího vedení. Na zásadní přepřahání to tedy nevypadá, byť krajské a senátní volby nebyly pro oranžové žádná sláva.

Předseda Bohuslav Sobotka však správně tuší, že pár neokoukaných tváří by to chtělo. Tak lze přebít i jistou pachuť, kterou voliči cítí z kmotrovských struktur v některých regionech. Přinejmenším ony pracují na tom, aby ČSSD kopírovala osud ODS.

Na krajské úrovni je Sobotkovým trumfem plzeňský hejtman Josef Bernard, který s národohospodářskou kvalifikací a zkušeností špičkového manažera může úspěšně konkurovat Andreji Babišovi. V celostátní politice zase posouvá výš poslance a náchodského starostu Jana Birkeho, jenž je za bodrou a žoviální maskou protřelým aktérem z týlu. Sobotka si jej vybral za volebního manažera a nejlépe i místopředsedu.

Birke stranu nedělí. Dříve to táhl s táborem Michala Haška a stále je považován především za reprezentanta regionů. Bez zajímavosti též není, že v dávné minulosti dlouhodobě pracovně působil v Číně. Sobotka také měsíce hledá optimální partajní pozici pro státního tajemníka pro evropské záležitosti Tomáše Prouzu. Zmiňován je například coby lídr pražské kandidátky.

Tuto metu ale může mít i ministr zdravotnictví Miloslav Ludvík. Když už se rozhodl jít do politiky na sto procent, není důvod, aby svoje ambice krotil. Vychází rovněž hvězda ministra pro legislativu a lidská práva Jana Chvojky, který od loňska šéfuje sociálním demokratům na Pardubicku. Již dříve premiér pomohl před světla reflektorů ministryni školství Kateřině Valachové.

Přesto jsou možná ještě zajímavější figury skryty pozornosti veřejnosti a médií. Jsou to ty, jež s vynikajícím vzděláním v juniorském věku stoupají po kariérním žebříčku v ČSSD, ale hlavně ve vládních službách a mohou se stát oporami za nějakých šest, osm let. Zato někteří z těch, co nyní čerstvost předstírají, ve skutečnosti symbolizují stagnaci, pasivitu, neschopnost držet tempo s predátorem Babišem.

Velkým dluhem sociálních demokratů je také oslovování pestrého vějíře voličů odlišnými typy osobností. Na pražské intelektuály nezabere Zdeněk Škromach a na karvinské horníky Tomáš Prouza. Už dávno měla ČSSD vysílat na rozhovory s běžnými lidmi různých profesí a v různých regionech reprezentanty, kteří mají nejlepší předpoklady se s nimi naladit na stejnou notu. To je cesta, jak pod jednou střechou shromáždit voliče tradiční i nové, městské, mladší, liberálnější, jež si Bohuslav Sobotka vysnil po podzimním nářezu. Nestačí si ale pouze povídat. Je nutné proniknout rozličným skupinám pod kůži, myslet jako ony, nastolovat témata, jež je zajímají.

Sociální demokracie se svého rozkročení od národních konzervativců po levicové liberály zbaví jen stěží. Její jedinou šancí je fungovat jako koalice vícero proudů, ba i frakcí. Bohužel si to dodnes neumí přiznat a promítnout do složení náčelnictva.