Po rezignaci svých konkurentů volají politici co chvíli. Ovšem možnost té své zpravidla zmiňují jen velmi neochotně. Minulý týden jsme proto mohli být překvapeni. Předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek prozradil, že dá předsednické křeslo k dispozici, pokud strana získá méně hlasů než v roce 2013 – tenkrát to bylo 6,78 procenta.

„Když budeme mít horší výsledek než minule, což nepředpokládám, vždyť pod mým vedením za sedm let jsme měli výsledky vždy lepší, tak, jak je to normální a zvykem, dám funkci k dispozici,“ uvedl Bělobrádek. A pro redaktora serveru Euro.cz dodal: „To je, jako kdybyste se zeptal, jestli je dobré smrkat do rukávu. To snad patří k nějaké politické kultuře.“

V Bělobrádkově otevřeném vyjádření lze cítit dvě pohnutky. Za prvé – musí stabilizovat svoji stranu. Ta dlouho nebyla tak nervózní jako dnes. Přes půl roku se intenzivně připravovala na předvolební koalici se Starosty a nezávislými. Opakovaně ji schválily vrcholné partajní orgány. V okamžiku, kdy se čekalo spuštění kampaně, na jejímž konci mělo být nejméně deset procent hlasů, které pro koalici nespravedlivě stanovuje volební zákon, lidovci zpanikařili a zařadili zpátečku.

Kus práce na tom odvedl senátor a zlínský hejtman Jiří Čunek. Nejsilnější je KDU-ČSL na Moravě a tamní členská základna visí Čunkovi na rtech. Stokrát může Bělobrádek opakovat, že víc lidí kvůli Čunkovi lidovce nevolí než volí, jeho čiperný sok chytil druhý dech. Zatímco s Čunkem je spojována éra poklesu důvěry v KDU-ČSL, Pavel Bělobrádek ji s Marianem Jurečkou během tří let na čele vytáhli zpátky do sněmovny a do vlády.

Nyní měli ambici po vzoru Josefa Luxe rozšířit stranický záběr a vystoupat mezi hlavní hráče na politické scéně. Nepovedlo se. Tradicionalisté jsou spokojení, modernizátoři zatlačili slzu v oku.

Každopádně kdyby lidovci dál těžce prožívali, že Starostové a nezávislí před hostováním na jejich kandidátkách preferovali vlastní účinkování ve volební vřavě, nebo dokonce kdyby zdlouhavě uvažovali, nemají-li ve vícero tématech naslouchat Jiřímu Čunkovi, hrozí ztráta koncentrace na volební kampaň, a pak chudé sněmovní žně. Tahat lidovce z bryndy podruhé se zjevně Bělobrádkovi nechce.

S tím může souviset ještě jedna motivace jeho otevřených slov. Pavlu Bělobrádkovi nedělá problém mluvit o nemoci, která atakuje jeho fyzickou kondici a odráží se i v psychických stavech. Lidovecký šéf dobře ví, že jsou důležitější věci než politika – například rodina a život prožitý s ní. Dokonce do médií hovoří o kurzech manželského soužití, které se svojí ženou absolvuje.

Bělobrádek zkrátka není závislý na veřejném působení, proto si může dovolit střídat střízlivý projev s anglickým suchým humorem, ale občas i nevlídnými reakcemi na některé otázky novinářů. Kdyby jednoho dne z vrcholové politicky odešel, patrně by svým spolustraníkům neškodil, jak se v této zemi tu a tam stává. Nestálo by mu to za to.

Nakolik jsou lidovci se svou aktuální strategií i taktikou atraktivní pro voliče, poznáme v říjnu. V tom, jak pojímat osobní působení v politice, by však mohl jít Pavel Bělobrádek ostatním příkladem. Kazatelé i baviči se jednou přejí. Ale neokázalý, civilní přístup se neomrzí nikdy.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus