Císařovna a královna Marie Terezie vzkazovala svým úředníkům, že o dost výše než jejich schopnosti k výkonu funkcí hodnotí loajalitu. Přístup vídeňské panovnice, který přispěl k neefektivnosti rakouské byrokracie, již si pak dovolil nesnášet a kritizovat následník trůnu Josef II., byl do jisté míry srozumitelný. Pochopitelný u někoho, kdo se octl na trůně bezmála bez přípravy, načež musel s jednostranným, nestátnickým vzděláním válčit o rakouské dědictví po otci se všemi mocenskými konkurenty kolem. Postavení za cenu těžkých ztrát uhájila, aby započala dílo odvážných státních reforem. Nikdy se ale asi nezbavila komplexu z atmosféry zrady nebo malověrnosti v časech, když proti ní nepřátelé vedli útočné kampaně.

Z vedení permanentních kampaní proti němu a jeho impériu obviňuje kdekoho také soudobý český „vladař“ Andrej Babiš. Stejně jako panovnice 18. století, co se s oblibou stylizovala do role dobré matky všech svých poddaných, se též velkoburžoa (přezdívaný „zdivočelý velkouzenář“) učí za pochodu. Což je krom dalšího patrné z hezké řádky chyb, které již stačil v politice nadělat. Ovšem drží si mediálně-finanční převahu, tudíž mu nepřestává fungovat maska protestního étosu. S ním propaguje své skvělé, velkorysé plány reforem ve prospěch všeho lidu naší vlasti. K jejich realizaci mj. sliboval nasazení pravých znalců, odborníků, těžkých vah v oborech, kde je to třeba „prostě zařídit“.

Ale ejhle, „kluci z plakátů“ odcházejí. Stali se začasté nepohodlnými, protože multimiliardář podcenil jejich ochotu být užitečnými idioty až do morku kostí. Podléhat babišovské „firemní kultuře“, k níž svou přijatelnou pověstí tvořili španělskou zástěnu marketingového politického projektu. Takže nakonec buď zklamaně sami odešli, anebo byli ve prospěch šéfova premiérství odejiti. Obětováni na oltář patologických osobních zájmů, jimž je nemyslitelné stáhnout se takticky do pozadí a „pouze“ tahat za provázky. Křížilo by se to s jeho „jájínkovstvím“, neodpovídalo byznysovým stereotypům, jež si v „divokých devadesátkách“ zautomatizoval. Babiš není žádný filozof na trůně. Razí „intelektuální koncepci“, že když to nejde silou, půjde to – po přeskupení sil – silou ještě znásobenou.

Vývojem navíc nabyl dojmu, že když každému neběží jedině o peníze, nejbezpečnější bude obklopit se primárně za hrob věrnými lidmi. Eklatantním příkladem se stala novopečená ministryně spravedlnosti Taťána Malá. Je patrně hodně ctižádostivou „věřící“ politické sekty ANO, tudíž úlitbu bohům o odložení premiérova trestního stíhání nadhodila s notným předstihem před zřízením jeho druhé vlády. Odměna ji neminula, leč stala se snadným terčem k palbě na kabinet, o jehož důvěryhodnosti se má teprv hlasovat.

Dvojnásobná vysokoškolačka byla označena za vzděláním nekompetentní osobu, jelikož po zemědělce absolvovala diskutabilní soukromá slovenská práva. Osobně nehodlám nikoho kádrovat kvůli zaměření nebo kvalitě jeho „alma mater“; u většiny kritiků jde stejně o pokrytectví, případně snobství. Vždyť kolik zasloužilých sekretářek (Petr Nečas: „Nagyová dře jako kůň“) či podlézavých straníků absolvovalo zpochybňovanou pražskou univerzitu UJAK, aby mohli o míle poskočit v kariérním žebříčku! Co však vážnost ministryně spravedlnosti Malé skutečně nemálo a spravedlivě snižuje, jsou pochybnosti o původnosti příslušných diplomových prací. O plagiátorství se mluví stran Paneurópské vysoké školy, poněkud srovnatelně vyznívají rovněž zprávy o jejím starším tvůrčím počinu, kde psala o chovu králíků. Ať je tomu jakkoli, Babiš se vytasil s otřepanou frází o vedení zlovolné kampaně, takže ušáci dupou paní Malé stále skvěle.

Proč z toho a dalších nejasností kolem oné dámy dělat vědu, že? Prapodivné kamarily se během dějin zformovaly kolem mnoha mocnářů. Nemusíme chodit daleko ani v čase, ani v prostoru. Stačí na uctívaný Pražský hrad. V jeho výšinách se bizarními postavami obklopili stárnoucí přátelé Václav Klaus a Miloš Zeman, jimž nijak nepřekážely paralelní byznysové zájmy loajálních kývačů…

Společensko-politická situace České republiky není valná, nicméně dokud se bude dařit hospodářsky, těžko si toho širší vrstvy povšimnou. Tak tomu vlastně bylo i se starým Rakouskem. Když se řítilo do propasti, nesla se protistátní průpovídka: „Jak je ti, Rakousko?“ – „Ouzko!“

Komentář je obdobou článku psaného pro Reflex.cz