Od voleb už uběhly bezmála dva měsíce a naše republika je stále tam, kde byla den po volbách. Nejenže nemá premiéra a vládu, politici se dokonce nedokázali shodnout ani na osobě předsedy Poslanecké sněmovny, takže její ustavující schůze nemůže být ukončena.

Za tu dobu už byly zbytečně popsány tuny novinového papíru, vytvořeny tisíce internetových článků a kdekdo, včetně autora této poznámky, se cítí být povolán k analýze situace či alespoň k nadávkám jemu nesympatickému politikovi, jeho straně i jejím voličům. Premiér Paroubek si za tu dobu stačil zavzpomínat na svou kolaborantskou minulost, načechrat peří svého zbytnělého ega v Otázkách Václava Moravce (Topolánkova absence přitom neomlouvá Moravcovu servilitu), na sjezdu ústředního výkonného výboru soustředit do svých rukou zbývající moc ve straně, jež se dosud bůhvíproč nazývá demokratickou, a zejména kladením nesmyslných podmínek zablokovat všechna povolební jednání se vzniklou trojkoalicí.

Přestože pan Hanák v sobotním Právu označil podle svého zvyku za původce všeho neštěstí Václava Klause, jediným pravým viníkem takzvaného povolebního patu je Jiří Paroubek. Kdyby z pana Paroubka za více než rok v premérské funkci dozrál skutečný politik, mohlo být vše jasné už pár dní po volbách, resp. hned poté, co Topolánek oznámil trojkoaliční vládní sestavu občanských demokratů, lidovců a zelených.

Jenže to by nesměl být Jiří Paroubek! Skutečný politik by sklapl kufry, zasalutoval a řekl by: "V pořádku, naše strana prohrála a je lhostejné, zda se tak stalo o jeden nebo o milion hlasů. Pane Topolánku, tady máte klíče od Úřadu vlády a naší straně nechte, ať si vybereme, koho posadíme do křesla šéfa Sněmovny a zda jej po mé demisi nahradíme mou osobou. Díky tomu, že jste vyhráli o fous, vás mohu ubezpečit, že příští čtyři roky nebudete mít rozhodně lehký život, ale to je asi tak vše, co mohu dělat."

Po tomto prohlášení by všichni politici konečně mohli jít tam, kam patří - do Poslanecké sněmovny, resp. do Úřadu vlády a na jednotlivá ministerstva a během jednoho, dvou týdnů mohlo být po všem. Republika by měla fungující Sněmovnu i novou vládu, všichni se mohli rozjet ke koupalištím a noviny by konečně začaly plnit články typické pro léto a prázdniny.

Bohužel, pan Paroubek je vším jiným než demokratem, a proto se s ním trojice Topolánek - Kalousek - Bursík stále handrkuje o naprostých pitomostech. Pan Paroubek jde dokonce tak daleko, že by nebyl spokojen ani v okamžiku, kdyby trojkoalice opsala volební program ČSSD a uveřejnila jej jako svůj vládní. On by totiž přišel o post nejvyšší, přestal by šéfovat Strakově akademii a to se mu z hloubi duše příčí, takže bude dělat obstrukce do té doby, než funkci předsedy vlády - navzdory volebnímu výsledku - znovu nezíská. Za pomoci Marťanů, komunistů a nějakého dalšího Kotta, který už se bude těšit na výnosnou trafiku ve Všeobecné zdravotní pojišťovně. Nebo dokud nedožene zemi k předčasným volbám, po nichž by mohl opět vytvořit socialisticko-komunistickou koalici jako v předešlém období. To je také řešení, bohužel.

Závěrem: V minulém vydání týdeníku Euro píše Karel Hvížďala o nejúspěšnější divadelní hře posledních patnácti let v Německu. Hra se jmenuje Die Welle (Vlna) a líčí pokus amerického středoškolského profesora, který na svých žácích provede bez jejich vědomí experiment na téma "Jak se stát nacistou". Hvížďala končí svůj sloupek o hře slovy:
"Její úspěch tkví zřejmě v tom, že ji v nějaké formě můžeme zažívat skoro všude každý den. Šéf či politik zavede tvrdou kázeň, lidé se mu podvolí a on pak uvěří své ´mimořádné´schopnosti! Je to jedna z nejstarších her, které je třeba se stále obávat."

Autor tohoto příspěvku se nemůže zbavit dojmu, že Karel Hvížďala psal své memento při pohledu na tvář politika, denně se objevujícího na našich televizních obrazovkách...