Zdá se, že hodně lidí v poslední době tráví mnoho času obhajováním Ústavy. Mnoho lidí má pocit, že ústava je svatá kráva a nemá se na ni sahat. Zní hlasy, které téměř říkají, že problém není v ústavě, ale v tom jak lidé schválně a zlomyslně volili, aby to byla remíza. Řeči toho typu, že problém v ústavě není, protože takovýhle pat je výjimečný, a už se nikdy nebude opakovat, jsou velice nebezpečné, protože podle Murphyho zákona (Co se může pokazit, to se taky pokazí) výjimečné situace nastávají víc než je nám milé a nejenom, že mohou vyvolat nepříjemnou krizi, ale krize může být nehezky zneužita.

Zkusím trochu selského rozumu. Podle mne lidé volí - a chvála bohu že zase můžou -, aby měli vládu, která se potom má starat o chod státu. A volí tu stranu, která jim připadá, že to bude zvládat nejlíp. A očekávají, že po volbách bude podle jejich volby ustanovena nová vláda. A pokud se to nestane, tak jsou voliči podvedeni. Stát je v krizi a nic není tak špatné pro prosperitu státu jako politické vakuum. Ústava je nejvyšší forma sociální smouvy. A pokud tato smlouva není po třech měsících schopna jasně ustanovit vládu nebo, jinými slovy, umožňuje úspěšné blokování sestavení vlády, tak je v tomto specifickém případě ústava amatérská - ať se na mne páni politologové nezlobí - a je třeba ji změnit. Ta možnost těch hlasovacích patů neměla být přehlédnuta. To je neodpustitelné, protože jde o osud státu. Jako profesionál informatik asi tuto kardinální chybu vidím jasněji než jiní. Když je navrhován počítačový systém, tak si analytici a programátoři kladou otázky typu "what if" - co když nastane taková a nebo maková situace. A potom je systém vehementně testován. Ústava měla být testována oponentní simulací. Evidentně nebyla. Kdyby tam alespoň bylo zabudováno nějaké "deus ex machina", neboli nějaká klauzule typu "když se to zadře, rozhodne president". Bohužel, nic.
A další amatérská chyba je v neschopnosti ústavy vyřešit tuto krizovou vládní paralýzu předčasnými volbami. Ani když si to pravděpodobně většina lidí přeje. A tudíž je zapotřebí ústavu změnit, protože takovéto krize se mohou opakovat.

Měnit ústavu není nic neobvyklého, dělají to všade na světě. Buď se přepíše, anebo se přidají dodatky. Jen se podívejte na ústavu USA, kolik má dodatků. A mnohé veledůležité. Velký problém je ale v tom, že je to zapotřebí udělat "ústavní" cestou. A to je to, co není jednoduché. A to proto, že do ústavy jsou obvykle zabudována opatření, aby se nemohla měnit přiliš lehce. Jako například třípětinový souhlas poslanců.
Takže mnohé ústavy jsou teměř nezměnitelné. Například v naší situaci obě největší strany mají téměř dostatek hlasů na zablokování ústavní změny. A je docela dobře možné, že nějaké straně bude nedokonalost ústavy vyhovovat, neb toho může využít ke svým mocenským ambicím.

Potom zbývá téměř jediná cesta, a tou je silná medializace ústavního problému a potencionálních řešení - víceméně národní diskuze, ve které by měla společnost pokračovat do té doby, než dojde k takovému konsensu, s kterým bude většina národa souhlasit do takové míry, že pokud ho nějaká strana bude chtít blokovat, tak si velice uškodí v popularitě a preferencích.

Podle mne by diskuze o změně ústavy už měla seriozně začít. Bylo sice už několik pokusných výstřelů, ale zatím žádná vážná salva.

Pokusím se tedy přispět k diskuzi o změně ústavy několika návrhy pro obecnou diskuzi, v různých variantách, které bych já osobně rád viděl v ústavě, a když už jsme u toho, tak také mám návrh na změnu ve volebním zákoně.

1) Ústava by měla zakotvit obecný eskalační proces, který by nepřipustil patovou situaci v klíčových situacích. Byla by nutná definice klíčové situace, ale v zásadě by to byla situace, kdy sněmovna není schopna rozhodnout. Třeba v časovém limitu. Nebo z důvodu neexistence sněmovny. (V dnešní době je asi zapotřebí převídat i katastrofy a teroristické útoky.) Řešení by mělo být širokospektré, nikoliv rigidní, ušité na jednu specifickou situaci. Například takovéto ústavní opatření:

Pokud se sněmovna není schopná usnášet, president je oprávněn vydat presidentský dekret, který bude platit do té doby, než ho sněmovna zruší. Pokud sněmovna je trvale zablokovaná, nefunkční nebo neexistující, president je povinen udělat okamžité kroky k znovunastolení funkční sněmovny. Například vyhlásit volby do 3 - 6 měsíců.

(Praktické použití v našem současném volebním patu by bylo, že president by mohl dekretem dát důvěru vládě, která by potom vládla, dokud by jí sněmovna nevyslovila nedůvěru. Také by mohl president dekretem vyhlásit předčasné volby.)

2) Varianta, které se nyní říká Italská. Není to můj návrh, jen ho tady připomínám. Strana která získá ve volbách nejvyšší počet hlasů, dostane prémii v podobě procenta mandátů, (např. 5 %), aby jí bylo umožněno vládnout. Je to v podstatě vynucení tolerance, která v mnoha jiných zemích funguje dobrovolně na základě vyspělejší politické kultury dané země. Kritici namítají, že to není poměrná reprezentace, v čemž mají pravdu, ale může to být malá cena za politickou stabilitu země.

3) Můj návrh - nazvu ho "Váhová premie":
Princip je velice jednoduchý. Při jakémkoliv hlasování ve sněmovně, by v případě, že dojde k nerozhodnému výsledku, tak strana, která získala ve volbách nejvíc hlasů (a která má takříkajíc největší "váhu"), by dostala jeden hlas navíc.
Toto pravidlo by se použilo pouze v případě nerozhodného výsledku.
A platilo by pouze pro strany, které se zúčastní hlasování.
Tento princip zaručí, že nikdy při hlasování nedojde k nerozhodnému výsledku.
(Je tam samozřejmě matematický předpoklad, že při volbách nebudou dvě strany, které by dostaly absolutně stejný počet hlasů. Ale i to by se mělo ošetřit, náhoda je blbec.)

Praktická aplikace: Hlasování o důvěře vlády. ODS koalice dostane 100 hlasů, ČSSD koalice dostane 100 hlasů - tedy remíza. Teprve nyní se přistupuje k navrženému pravidlu, a ODS jako nejsilnější strana ve volbách dostává "váhovou prémii", to je plus jeden hlas. Výsledek: ODS koalice 101, ČSSD koalice 100.
Čtenář si lehce spočítá, že mít toto jednoduché pravidlo uzákoněné, tak bychom teď nejenom měli vládu, ale vláda mi měla i odhlasovanou důvěru. A vydržela by tak dlouho, jak dlouho by fungovala trojkoalice.

Logika je odvozena od sportovních pravidel, kde například při vzpírání, kdy oba borci vzepřou stejnou váhu, vyhraje ten, který je lehčí. Nebo v boxu, kde v boji o titul při remíze zůstává titul obhájci. Ironií je, že sport má často spravedlivější pravidla na určení vítěze než politika.
Všimněte si ale také, že v případě, že pokud se strana s absolutně nejvyšším počtem hlasů (v těchto volbách ODS) nezúčastní hlasování, potom "Váhová premie" připadne straně s nejvyšším počtem hlasů, která hlasuje. Při nehlasování ODS by to současně byla ČSSD.

4) Volební zákon s "dědičnou klauzulí":
Navrhuji, aby volební zákon dovolil, aby jakákoliv strana mohla určit před volbama jinou stranu jako "dědice", která by v případě, že se ona první strana nedostane do parlamentu, "zdědila" všechny hlasy oné první strany.
Hlasy by se přidělovaly v pořadí od nejnižšího počtu hlasů, protože by bylo možné, že by se strana dostala do parlamentu právě diky "zděděným" hlasům.

Praktický příklad: Občan Novák si založí novou stranu, která je v zásadě pravicová, ale má unikátní program odlišný od ODS. Občan Novák ví, že jeho strana není příliš známa a i když má nadšené přiznivce, tak se obává, že pravicoví voliči ho stejně nebudou volit, už jenom proto, aby neoslabili ODS, a nenahráli tak levici. V tomto případě strana občana Nováka vyhlásí, že "dědicem" jejích hlasů bude ODS. Voliči potom mohou tuto stranu volit beze strachu, že jejich hlasy budou ztraceny. Buď se strana do parlamentu dostane, anebo její hlasy připadnou ODS.

Tento princip by podle mého názoru značně podpořil dynamiku politického života a hlasy voličů strany, která by ho použila, by nemusely být ztracené. Zvýšily by se šance malých stran a podporovalo by to vznik nových a progresivních myšlenkových hnutí.

Toto jsou moje příspěvky a náměty do politické diskuze, která, jak bych rád věřil, by měla v Česku začít co nejdřív a pokračovat až do vyřešení těch nejkřiklavějších ústavních a volebních problémů.
Je tady nebezpečí, že bez široké veřejné diskuze strana, která nakonec sestaví vládu, buď žádnou změnu neprosadí, anebo bude tlačit pouze na změny, které budou vyhovovat jí samé

Nevím, jestli náš pan president má takovou pravomoc v této striktní až omezující ústavě, ale určitě by pomohlo, kdyby on anebo předseda vlády mohl ustanovit komisi, která by uskutečnila to, čemu se říká "public hearing", a to je série veřejných slyšení, kde každý občan nebo zájmová skupina by mohla komisi přednést své názory a návrhy na změnu ústavy a komise by z nich potom vypracovala doporučení vládě. Navíc by komise mohla objevit další potenciální krizové situace, které možná sedí v ústavě jako zakopaná mina. Je známo, že komise veřejného slyšení není levná zaležitost - ale jde nakonec o budoucnost státu, ne?

Autor je konzultantem v oboru řízení a počítačů
Vancouver