Náměstí našich měst stále častěji zaplňují davy protestující proti vládním opatřením vydávaným za nástroje záchrany státu před úpadkem. Zda se vládě podaří ekonomický propad zastavit, není vůbec jisté, zato protestující vnímají jako hmatatelnou jistotu všestranné zhoršování životních podmínek. Proto shromáždění přibývá a budou dále mohutnět, neb do jejich pořádání začaly vkládat nemalé peníze i odbory, jejichž činovníkům nouze určitě nehrozí. A levice se raduje: čím hůře, tím lépe, tím jistější volební vítězství. Mám ovšem obavy, že po něm půjde vše sice trochu jinak, ale přece jen postaru.

Demonstrace nejsou novodobý vynález. Demonstrovalo se také za starého Říma, kdy ulicemi pochodovaly davy, volající "dejte nám chléb a hry", jimž se pak dostalo zdarma chleba, výstavby arén a gladiátorských her. Římští vládci věděli, že jedno bez druhého by jim klid nezabezpečilo.

Absurdistánští politici se naopak domnívají, že odvrácení mas od chuti svrhnout vládu lze dosáhnout levněji a účinněji. Chléb nedávají, ale berou, a to se stále větší dotěrností. O to více nám poskytují různé "hry", v nichž obětavě účinkují sami, měníce politickou scénu v řadu představení "varietní" povahy. V posledních dnech a týdnech tak v politice nepřetržitě zažíváme různá překvapení, věci dříve nevídané-neslýchané.

Římští císaři by bledli závistí, kdyby viděli statisíce občanů s napětím u obrazovek sledujících soud s poslanci Vítem Bártou a Jaroslavem Škárkou a pak ještě masochisticky hltajících komentáře v médiích. Gladiátorské hry nemohly dosáhnout stejného ohlasu z objektivních důvodů, ale ani by tehdejší vládci nedokázali tak dovedně vtloukat svým poddaným do povědomí pokřivený obraz skutečnosti, jak to předvedla média a kompars absurdistánských politiků v komentářích k soudnímu řízení a jak to činí dále při jiných příležitostech.

Říkají nám, že jsme právní stát. Ale politici i hlídací podvraťáci demokracie hromadně opustili presumpci neviny jako jednu z úhelných zásad právního státu a jali se vyhánět z Poslanecké sněmovny nepravomocně odsouzeného poslance Víta Bártu. Ryba jako vždy smrdí od hlavy: špatný příklad dávají předseda vlády a ministr nespravedlnosti, kteří by měli být oporami právního řádu, ale svými skutky mu soustavně dávají pořádně na frak.

Všichni vědí, že nepravomocný rozsudek nemá až do svého stvrzení odvolacím soudem větší hodnotu, než je cena jím zašpiněného papíru, přičemž podíl prvostupňových rozsudků, které v odvolacím řízení neobstojí, je vysoký. Díky otevřenosti soudního jednání a následné široké mediální diskusi také všichni vědí, že rozsudek senátu Jana Šotta má svá sporná místa, s kterými se bude muset odvolací soud vypořádat. Například obsahuje "perličku" propadnutí soukromých peněz Víta Bárty, vylákaných provokatéry: soud potrestal oběť podlosti. Vyvozovat z Šottova rozsudku v této chvíli okamžité závěry, sahající svými účinky do budoucnosti, je holý nesmysl.

Nabízí se srovnání soudní aféry Víta Bárty s případem bývalého předsedy vládní strany KDU-ČSL a místopředsedy vlády Jiřího Čunka. Jeho aféra zatěžovala veřejný život dlouhé měsíce, byla a do jisté míry stále zůstává neprůhledná a formálně skončila zneužitím moci státních zástupců k jeho záchraně před soudním projednáním věci. Je možné, že také v Čunkově případě byla spouštěcím mechanismem nějaká provokace, ale ani to dosud nevíme jistě. V Bártově případě je téměř vše jinak: veřejnosti jsou známa všechna skutková zjištění, každý si je může sám pro sebe vyhodnotit. Soud zjistil, že na začátku byla provokace poslanců Kristýny Kočí a Jaroslava Škárky proti straně Věci veřejné a osobně proti poslanci Vítu Bártovi. Zastřeny v šeru zůstávají pouze motivy jejich podlého jednání a jeho pozadí, tedy komu posloužili. Ale právě proto má nepravomocně odsouzený poslanec Vít Bárta nárok, aby se s ním nakládalo podle zásad právního státu, tedy aby si nedočkavci, toužící po jeho skalpu, počkali na výsledek odvolacího řízení.

Převrácenost obrazu vnucovaného veřejnosti a zvrácenost chování Bártových pronásledovatelů je zřejmá také z jejich přístupu k poslancům Kristýně Kočí a Jaroslavu Škárkovi. Vít Bárta odešel od soudu pouze s podmíněným trestem a zanechal za sebou obraz víceméně slušného člověka nebo možná oklamaného hlupáka: stal se obětí úskoku prohnaných lžikamarádů, kteří použili k jeho kriminalizaci jeho vlastní peníze. Naproti tomu soud usvědčil Bártovy protivníky z úskočného jednání a Jaroslavu Škárkovi uložil nepodmíněný trest, přičemž v jeho neprospěch pečlivě objasnil, proč mu nepovolí podmíněný odklad. Pokud by tedy měl někdo opustit Poslaneckou sněmovnu kvůli mravní pokleslosti, pak by to byli oba zmínění provokatéři. Nikdo ale na jejich vyhoštění nenaléhá a dokonce nikdo nenapadá Jaroslava Škárku za to, že se rozhodl nevyvodit závěry z nepravomocného rozsudku, tedy za stejný postoj, za který je ostrakizován Vít Bárta.

V médií se nemluví o tom, že tento soud se ale náhodou stal také úvodem k sérii "varietních čísel" ministra spravedlnosti a předsedy Regionálního sdružení ODS v Plzni Jiřího Pospíšila. Doložil jeho společnou návštěvu s plzeňským "kmotrem" ODS Romanem Jurečkem u tehdejšího ministra dopravy Víta Bárty, na které panu exministrovi sdělili, že jmenování bývalého plzeňského primátora Pavla Rödla ředitelem Ředitelství silnic a dálnic v Plzni by zhoršilo vnitrokoaliční vztahy. Zneužití postavení ministra protikorupční vlády k prosazení zájmů politické strany v personální oblasti je průhledným vzorkem politické korupce. Korupce se nedělá jen penězi, ale i vlivem.

Následovalo zmocnění soukromé advokátky Hany Marvanové k zastupování pana ministra v řízení o kasační stížnosti u Nejvyššího správního soudu ve věci jeho rozhodnutí o odvolání Vlastimila Rampuly z funkce vrchního státního zástupce v Praze. Volba sice padla na kvalitní advokátku, mediálně známou zakladatelku hnutí Veřejnost proti korupci, dámu nadanou bojovností Johanky z Arku, nicméně v době obecného šetření jde o pochybné rozhodnutí. Ministr jím přiznává, že v úřadě nemá právníka srovnatelných kvalit a dává tím úrovni svého personálního řízení úřadu nedostatečnou. Oceňuji jeho sebemrskačství, nicméně zúčastnil jsem se úspěšného správního řízení soudního proti Pospíšilovu úřadu a přes náš tehdejší úspěch mohu s jistotou tvrdit, že ministerstvo mohlo zajistit zastupování u Nejvyššího správního soudu na přiměřené kvalitativní úrovni z vlastních zdrojů, bez zbytečných vnějších nákladů. Jsem přesvědčen, že populista Jiří Pospíšil se chtěl přihřát v záři mediální proslulosti Hany Marvanové a také se chtěl podělit o odpovědnost za případný neúspěch. Zbytečné náklady na právní zastoupení daňoví poplatníci rádi zaplatí, stejně jako výdaje na mediální podporu jeho oblíbenosti.

Součinností s tímto alibistou se ovšem paní advokátka vystavuje nebezpečí, že případný neúspěch kasační stížnosti pan ministr hodí na její hlavu stejně, jako se pokusil přenést na Pavla Zemana odpovědnost za zrušení rozhodnutí o odvolání Vlastimila Rampuly Městským soudem v Praze.

"Varietní" vystupování pana ministra pokračovalo kouskem, jímž prokázal, s jakou vážností ve skutečnosti bere zachování zásad právního státu a ochranu nezávislosti soudců, k nimž se většinou hlásí jako jejich plamenný zastánce: postavil totiž mimo službu nezákonně stíhaného kladenského soudce Vlastimila Matulu, který se měl podle policie a státního zastupitelství dopustit zneužití pravomoci vypracováním textu stížnosti pro porušení zákona, a tím ovlivnil rozhodnutí bývalé ministryně Daniely Kovářové přerušit výkon trestu pravomocně odsouzeným Rudolfu Blažkovi a Josefu Tesárkovi.

Trestní stíhání soudce za činy, kterých se dopustil při výkonu funkce nebo v souvislosti s ní, je ze zákona přípustné pouze se souhlasem prezidenta republiky, jenž je nejvyšší pojistkou ochrany nezávislosti moci soudní na moci výkonné. Soudce Matula byl přidělen na stáž na ministerstvo v souladu se zákonem, jeho pracovní poměr k soudu trval, a odborné práce, které tam vykonával, jsou nesporně činností, vykonávanou v souvislosti s jeho postavením soudce. Policisté se ale neobtěžovali žádostí o jeho vydání panem prezidentem a sdělili mu obvinění. A v obecném právním marasmu, podporovaném jak ministrem nespravedlnosti Jiřím Pospíšilem, tak jeho ochráncem, předsedou vlády Petrem Nečasem, ministr se jako ochránce soudcovské nezávislosti z úřední povinnosti proti nim nepostavil. Naopak, završil zhůvěřilost jejich postupu svým vlastním opatřením ke škodě pana soudce.

Aby bylo jasno: sama skutečnost policejního prověřování postupu soudce Matuly při vypracování textu stížnosti pro porušení zákona mi nevadí. Brojím proti nestydatému ignorování zákonem dané pravomoci prezidenta republiky, kterého se dopouštějí orgány, jež mají chránit zákonnost.

Zatímním vyvrcholením "varietních" vystoupení Jiřího Pospíšila, hodným zájmu luštitelů hlavolamů a detektivů-amatérů, je stažení tří ze čtyř současně podaných kárných žalob na státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, kteří měli zavinit průtahy státu v reakci na švýcarskou výzvu k připojení České republiky k trestnímu řízení proti bývalým manažerům Mostecké uhelné společnosti.

Není oficiálně známo, proč tak pan ministr učinil, zejména proč ponechal v platnosti kárnou žalobu na státního zástupce Ladislava Letka. Ministerstvo nevydalo k věci oficiální tiskovou zprávu. Hana Marvanová jako "nekorunovaná" mluvčí ministerstva to vysvětlila nevhodností souběhu řízení ke kasační stížnosti a kárného řízení a také obavami, že prý by Vlastimil Rampula mohl být kárným soudem potrestán mírněji. Dále je zřejmé, že uvedené vysvětlení se týká pouze Vlastimila Rampuly, zatímco vůbec neobjasňuje stažení žalob na Libora Grygárka a Marcelu Kratochvílovou při současném zachování žaloby na Ladislava Letka. Navíc je vysvětlení částečně nepravdivé: kasační stížností může být Vlastimil Rampula připraven pouze o křeslo vrchního státního zástupce, rozsudkem kárného soudu může přijít o status státního zástupce. V každém případě na stažení kárných žalob bylo dost času až do rozhodnutí kasačního soudu a obráceně.

Otázka po zachování kárné žaloby na Ladislava Letka zůstává nezodpovězená, i kdybychom vzali v úvahu možnost, že se Jiří Pospíšil obával odmítnutí žalob kvůli propadnutí subjektivní zákonné lhůty. Nešlo by o překvapení, protože páně ministrova neúcta k procesním lhůtám je notorieta, ale opět by se důvod vztahoval na všechny čtyři žaloby stejně.

Stejné to je s možným důsledkem změny v situaci ve švýcarském trestním řízení proti bývalým manažerům Mostecké uhelné společnosti, ke které došlo vrácením obžaloby švýcarským soudem státnímu zastupitelství k doplnění. Pokud by Jiří Pospíšil využil informačního náskoku a reagoval takto na změněnou situaci ve Švýcarsku, jednalo by se o vzorovou ukázku zkratového myšlení: švýcarské trestní stíhání a jeho obtíže jsou jedna věc, hanebné selhání ministerstva spravedlnosti a Jiřího Pospíšila osobně při zpracování švýcarské výzvy druhá, která s tou prvou souvisí jen zdánlivě. A důvod by opět dopadal na všechny čtyři žaloby stejně.

V dalším vývoji ovšem Jiřího Pospíšila zastínili "varietní umělci" z řad poslanců strany Věci veřejné. Vít Bárta zaujal skvělým "číslem": nestáhne se do pozadí, ale naopak v krajských volbách vytáhne do boje o úřad hejtmana proti plzeňskému Regionálnímu sdružení ODS vedenému Jiřím Pospíšilem a "kmotrem" Romanem Jurečkem, jež považuje za korupčníky. To je skutečně překvapivé rozhodnutí, patrně předem odsouzené k neúspěchu, nicméně pokud by Vít Bárta v dalším řízení dosáhl zprošťujícího rozsudku a opustí-li klub strany Věci veřejné, hodnotil bych to jako sympatické donkichotství velkého bojovníka. Chlap bojuje do poslední kulky, kterou si nechá pro sebe.

Všechny politiky – "varietní umělce" ovšem svým "číslem" překonala mnou jinak velmi vážená Karolína Peake, která nečekaně vystoupila ze strany Věci veřejné a vzala s sebou i její ministry a část poslanců. Navodila tím stav porušení ústavnosti ve složení vlády, neboť existence ministrů, za kterými nestojí žádná parlamentní strana, duchu ústavy zřejmě odporuje. Neúnosnost situace by se prohloubila, pokud by kmenová část Věcí veřejných zůstala bez zastoupení ve vládě. Bude-li obnovené vedení "véček" trvat na tom, že pouze ono má legitimitu ke koaličním jednáním a k vysílání ministrů do vlády a nepřistoupí na naznačenou možnost jednání o vzniku čtyřkoalice, politická kariéra Karolíny Peake a jejích následovníků by měla skončit. Pokud by se Petr Nečas přesto rozhodl podlehnout svodu ponechání konstruktivní Karolíny Peake ve vládě a popř. i dalších dříve "véčkařských" ministrů navzdory odporu kmenové části poslaneckého klubu strany Věci veřejné, šel by vysloveně proti vůli voličů a Ústavě. Poněkud příznivější situace by nastala, kdyby se kmenová část poslaneckého klubu VV podrobila diktátu situace, přiznala platformě Karolíny Peake legitimitu a rovnoprávnost a přistoupila na vznik čtyřkoalice. Ale i to by byl nešetrný výsměch voličům.

Mám obavy, že Karolíně Peake se podařilo to, o co od vzniku trojkoaliční vlády marně usilovala jak opozice, tak hlavně nepřátelé Věcí veřejných v koaličních stranách, tedy zbavit stranu podílu na moci. Současně patrně zničila politickou kariéru svou i svých následovatelů, tedy toho nejhodnotnějšího, co ve vrcholné reprezentaci strany bylo. S pádem opony za jejím "číslem" se zřejmě spustí také opona za vládou Petra Nečase a vyrazíme k novým volbám, abychom ustavili další špatnou vládu (dobré vlády moudrých králů jsou jen v pohádkách).