Dnem 8. ledna 2014 se z rozhodnutí ministra vnitra Martina Peciny Petr Lessy znova ujal úřadu policejního prezidenta a Martin Červíček se vrátil do postavení jeho prvního náměstka. Situace na Policejním prezidiu ČR se tak v hrubých rysech vrátila do stavu před 29. srpnem 2011, kdy exministr Jan Kubice bezohledně vyhodil Petra Lessyho na dlažbu bez nároku na výsluhu.

Poslední dny, jež ukončení policejněprezidentského schizmatu předcházely, byly perné jak pro ministra Martina Pecinu, tak pro oba policejní prezidenty. Vzhledem k tomu, že nová vláda je zatím jen luznou vidinou Toho-jenž-si-myslí-že-bude-premiérem a dvojvládí poškozovalo policii, ministr neměl možnost odkládat vyřešení zapeklité situace. Za rázný postup byl odměněn nevybíravým napadáním ze všech možných stran s výjimkou předsedy vlády, jenž ho korektně podržel. Nemohl však uhnout, neboť neúnosný stav dvojvládí nad policií byl protiprávní, znepokojoval jak veřejnost, tak policisty a vyvolával neklid a různé spory.

Návrat Petra Lessyho je naplněním práva a přirozené spravedlnosti, avšak vynucený současný odchod Martina Červíčka byl pro něj nezaslouženou, krutou nepříjemností. Oba pánové jsou slušní lidé zasluhující slušné zacházení a oba, byť každý z jiného důvodu, mají proč ve zlém vzpomínat na bývalého ministra Jana Kubiceho.

Policejněprezidentské schizma a jeho řešení bylo vedle non-stop kabaretu ustavování vládní koalice a formování vlády takřka v přímém televizním přenosu hlavním námětem sdělovacích prostředků. Své mínění o věci vyslovil veřejně skoro každý, kdo si myslel, že má k věci co říci. Naproti tomu Jan Kubice, jenž je přinejmenším navenek prvotním viníkem maléru, se jakoby vypařil. Zatímco po vyhlášení ústavního nálezu ve prospěch Davida Ratha Česká televize opakované zprávy o této události provázela hojnými archivními záběry pana obžalovaného eskortovaného v poutech (jako by chtěla připomenout veřejnosti, že Ústavní soud mu sice vyhověl, ale stejně je lump a darebák), archivní záběry Jana Kubiceho byly při uvádění zpravodajství o vývoji policejněprezidentstkého schizmatu velmi vzácné, jeho hlas nebyl slyšet a osobní vyjádření v novinách se nevyskytovala. Jako by se celá věc pana exministra netýkala: splnil zadání a "po nás potopa." Přitom by jistě měl co vysvětlovat, např. zda tvrdost zákroku proti Petru Lessymu pocházela výlučně z jeho hlavy stejně jako kdysi sepsání tzv. "Kubiceho zprávy" (sic!) či zda jen splnil zadání (čí?) stejně jako možná v předchozím případě. Určitě ví o trestních oznámeních pro zneužití pravomoci úřední osoby, která na něj kvůli "kauze Lessy" podali různí oznamovatelé. Jejich komentování se vyhnul, nejspíš proto, že zná objemnost odpadkových košů na služebnách policie a v kancelářích státních zástupců.

V současném hodnocení vývoje kauzy policejněprezidentského dvojvládí převažuje vliv pohledu z bezprostřední blízkosti, a to jak ve sdělovacích prostředcích, tak ve vyjádřeních orgánů činných v trestním řízení. Je ale důležité zasadit události do souvislostí s politickým vývojem od nástupu Nečasovy vlády až do současnosti. Vyjde najevo pravda o tom, jak vážně myslí politická reprezentace bez ohledu na stranickou příslušnost mantru o potřebě stabilizování policie a nezávislosti policie a policejního prezidenta na politických vlivech.

Významným dějotvorným prvkem v "kauze Lessy" je vpád prvních "vizigotů" od zmizení Sládkových republikánů, tedy Věcí veřejných, na politické kolbiště a jejich sveřepý zápas s Petrem Nečasem o ministerstvo vnitra, následně o vypuzení policejního prezidenta Oldřicha Martinů a o jmenování nezávislého policejního prezidenta Petra Lessyho, a po vítězném završení všech dílčích bitev opět vyklizení dobytých území bez jediného výstřelu dosud nevysvětlenou resignací Radka Johna na post ministra vnitra (též jeden, jenž by měl promluvit) a výměnou vlády nad ministerstvem vnitra za bezcennou "trafiku" místopředsedy vlády pro boj s korupcí. Završením porážky "véček" byl jejich radostný souhlas s jmenováním ministrem vnitra Jana Kubiceho, bývalého policejního důstojníka, neblaze proslulého kvůli skandálu s vytvořením a únikem pamfletu známého jako "Kubiceho zpráva".

Od resignace Radka Johna a jmenování Jana Kubiceho byl pád Petra Lessyho jen otázkou času, neboť ztratil politické krytí.

Jan Kubice je zkušený policejní důstojník. Byl svědkem odvolání ředitelů policejních útvarů a vedoucích státních zástupců a jejich pozdějšího návratu po úspěchu ve správním řízení soudním. Nemohu uvěřit, že si nepřipustil možnost obdobného vývoje také v případě Petra Lessyho. S největší pravděpodobností vědomě podstoupil riziko pozdějšího navození stavu policejněprezidentského dvojvládí bez ohledu na to, že poškodí policii, a to jak oslabením pocitu životní jistoty služebních funkcionářů (kdo si má být jistý udržením své pozice, lze-li tak snadno "zamést" s policejním prezidentem?), tak vyvoláním vnitřního napětí uvnitř policejního sboru. Odstrašující byla tvrdost zákroku proti Petru Lessymu, po dlouhých letech úspěšné kariéry vyhozeného bez nároku na výsluhu. Ošklivé bylo jeho chování také vůči Martinu Červíčkovi, kterého v podstatě předem obětoval. Je na místě zkoumat, zda plnil něčí zadání či pouze špatně vyhodnotil závažnost nařčení Petra Lessyho a podcenil jeho naději na úspěch obrany. Domněnka zadání nestojí na vodě: projevů nevole některých vlivných politiků nad příchodem a působením Petra Lessyho v čele policejního sboru bylo více než dost. Podezření na vliv "klientelistické sítě", zmiňované Ivo Ištvanem, je nasnadě. Ostatně již v případě "Kubiceho zprávy" na jejím autorovi ulpělo podezření ze služebného poměru k Občanské demokratické straně.

Martin Pecina měl smůlu, že vývoj trestního řízení Petra Lessyho dospěl k závěru o nezákonnosti jeho propuštění právě v době jeho ministerského mandátu. V situaci, kdy nikdo neví, kdy pan prezident jmenuje novou vládu, musel ministr vnitra řešit otázku, zda má jednat nebo přenechat řešení osudu Petra Lessyho nástupci. Neúnosnost policejněprezidentského schizmatu jej přinutila chytit býka za rohy hned, bez ohledu na výkřiky zprava i zleva. Šel na věc s naivní přímočarostí. Doufal, že Martina Červíčka uchlácholí povýšením do generálské hodnosti a nabídkou luxusního místa policejního přidělence v Bratislavě. Jeho záměr byl docela přívětivý: Bratislava je příjemné město s bohatým kulturním a společenským životem, úděl přidělence zpříjemňují časté recepce na spřátelených ambasádách a na přepracovanost dosud žádný z diplomatů neuhynul. Martin Červíček mohl v bratislavském závětří načerpat síly a po vypršení Lessyho mandátu se znova usadit na křesle policejního prezidenta. Protože resignaci odmítl a navíc začal ministrovi podsouvat záměr zbavit se jej kvůli nesouladu mezi nimi v personálních záležitostech řízení policie, Martin Pecina pokračoval s nediplomatickou přímočarostí: zahájil správní řízení na jeho odvolání, v němž dosáhl vytčeného cíle, tedy potvrzení Petra Lessyho jako jediného policejního prezidenta.

Dospěl ale pouze do dalšího zastavení na křížové cestě policie k stabilizaci poměrů, nikoli na konečnou. Další vývoj bude v nejbližších dnech hlavně záviset na výsledku časového prolínání jednání dvou osob, jejichž záměry a budoucí činy jsou v této chvíli nejisté.

Martin Červíček oznámil prostřednictvím svého právního zástupce záměr bránit se odvolání z funkce právními prostředky, v krajním případě správní žalobou. Policie je tím hypoteticky v naději na obnovení stavu policejněprezidentského schizmatu jako výsledku zrušení Červíčkova odvolání soudem. Výsledek se ale nemusí dostavit za několik týdnů, jak se domnívá natěšený uchazeč o křeslo ministra vnitra Milan Chovanec: na základě zkušenosti s procesy vedoucích státních zástupců odvolaných exministrem Jiřím Pospíšilem nezbývá než připustit možnost, že se Martin Červíček může dočkat pravomocného rozsudku za jeden až dva roky, i později.

Do hry ale nepřímo, leč významně zasáhne prezident republiky. Pokud bude úřadovat Rusnokova vláda a ministrem vnitra bude Martin Pecina, Petr Lessy bude sedět pevně v křesle policejního prezidenta. Ve chvíli, kdy píši tyto řádky, délku trvání tohoto klidového stavu patrně může s přibližnou přesností odhadnout pouze pan prezident, který jediný ví, jak chce naložit s návrhem Bohuslava Sobotky na složení nové vlády. Ten-který-si-myslí-že-bude-premiérem sice několikrát denně prostřednictvím televizní obrazovky div že jej nevyzývá "na boží súd" jako kdysi Kozina Lomikara, pokud neuposlechne jeho příkazu na jeho urychlené jmenování předsedou vlády, a pak na bezpodmínečné přijetí jím nabízené sestavy ministrů, jenže pan prezident se zatím tváří neproniknutelně jako špičkový hráč šachu přemýšlející nad příštím tahem. Ví, že Bohuslav Sobotka v dané chvíli prohrává zápas s ním již tím, že přijal slabé postavení prezidentova pověřence pro sestavení vlády, které Ústava nezná, ví, že pro jmenování předsedy vlády Ústava nestanoví prezidentovi lhůtu ani blíže neurčuje, koho musí jmenovat. Stejně tak Ústava výslovně neříká nic o tom, že musí bez odporu jmenovat ministry podle návrhu předsedy vlády. Nechává ho klidným běsnění politiků kvůli tomu, že nedodržuje ústavní zvyklosti, protože si myslí, že jsou šité na míru prezidenta vzešlého z kuhhandlu mezi představiteli politických stran, zatímco za ním stojí statisíce voličů, jimž se cítí být odpovědný. Chová se podobně jako politická strana svého druhu. Říká si tím sice o to, aby mu političtí pidižvíci v budoucnu "přistřihli křídélka" omezením prezidentových ústavních pravomocí, ale tím se nezabývá, to bude na pořadu dne až za chvíli.

Takže se skutečně nelze spoléhat na to, že Bohuslav Sobotka se do poloviny ledna stane předsedou vlády a že se pak vzápětí stanou ministry ti, jež nám denně předvádějí média. Pokud by to vše přesto vyšlo, pak by další pokračování dramatu bylo docela rozumné. Petr Lessy oznámil, že novému ministrovi vnitra nabídne resignaci (což není totéž jako okamžitý odchod z funkce, jak si myslí Zbyněk Stanjura), a Milan Chovanec se vyjádřil, že ji přijme až po uzavření případného správního řízení soudního Martina Červíčka a že pak uskuteční nové výběrové řízení. Tímto postupem by se policie časem mohla vrátit do normálních, spořádaných poměrů.

Ale bude-li pan prezident ustavení nové vlády natahovat tak, že nakonec Rusnokova vláda zůstane u moci až do konce Červíčkova správního řízení soudního, pro Petra Lessyho bude výsledek dokonce lepší, protože po celou dobu bude mít v zádech ministra, který rozumí svému řemeslu a o němž ví, co od něj může očekávat. Z pohledu prospěchu státu by ke škodě nedošlo. Rusnokova vláda se chová natolik zdrženlivě, že prodloužení jejího působení přinese újmu jen těm několika nedočkavcům, kteří se těší na ministerská křesla. Samozřejmě by to byla dočasná odchylka od normálního ústavněprávního uspořádání, ale vliv na cenu piva a následnou spokojenost obyvatelstva by měla jen nepatrný.

Ale v pátek se možná dovíme více…