Pan Gabal zde vytvořil podivuhodnou konstrukci, podle níž jsem na půdě Senátu dekonspiroval práci našich tajných služeb a diskreditoval bezpečnost státu. Tvrdí, že tyto skutečnosti vyplývají z mého projevu na plenárním zasedání Senátu. Dne 17. března t.r. jsem v přítomnosti pana ministra vnitra Martina Peciny při projednávání evropské směrnice o minimálních normách, které musí splnit žadatelé o mezinárodní ochranu, řekl toto:

„Já bych chtěl upozornit a zejména pana ministra bych chtěl poprosit, aby se zamyslel nad tím, co se mi podařilo zjistit v posledních týdnech. Mám celkem devět na sobě nezávislých informací o tom, že azylový odbor ministerstva vnitra spolupracuje s našimi bezpečnostními službami, především BIS, na čemž by nebylo samozřejmě nic špatného, ale co vidím jako špatné a výsostně nemorální, je to, že tato svědectví mluví o tom, že naše tajné služby žadatele o azyl tady oslovují a říkají jim: My vám azyl dáme, když s námi budete spolupracovat a budete práskat na své národnostní entity, ke kterým tady v České republice patříte. A to si myslím, že je hluboce nemravné a vypovídá to o stavu naší politiky k těmto nešťastným lidem.“ Tolik citace v níž marně hledám dekonspiraci kohokoliv. Tím méně ohrožení bezpečnosti státu.

Aplikace metody získání informátora pod nátlakem je běžná u všech tajných služeb a policejních orgánů co svět světem stojí. Mluvím-li o nemravnosti, upozorňuji na to, že BIS tuto metodu uplatňuje i u lidí, kteří opustili svoji vlast, kde jim hrozilo bezprostřední nebezpečí ohrožení života, a nedopustili se v České republice žádného porušení zákona. Je přeci jen rozdíl mezi verbováním kriminálníka a znásilňováním bezúhonného člověka.

Zmíněná praxe našich tajných služeb je nejen nemravná, ale též protizákonná. Zákon o poskytování azylu a doplňkové ochrany přesně určuje podmínky, kdy a jak žadatelům azyl poskytnout. Jakmile je však azyl poskytován na základě souhlasu žadatele být agentem tajné služby, odporuje to zákonné normě. I takové případy nesprávného poskytnutí azylu znám.

V době, kdy se šíří teroristické akce na naší planetě jako mor, je v každém demokratickém státě nutné využívat tajné služby k odhalování mezinárodních sítí politických extrémistů všech mastí, ať už jsou to radikální islamisté, neonacisté či neostalinští komunisté. Tajné služby jsou tu od toho aby prověřily potenciálního teroristu do poslední nitě. I pro ně však platí zákon. Snaha skrývat porušování zákona a protiprávní excesy příslušníků tajných služeb za fasádu utajení může znamenat nebezpečí ohrožení demokratických základů státu. Je veřejným tajemstvím, že parlamentní komise pro kontrolu BIS je neúčinná a parlament „bisku“ nekontroluje. V mnoha případech je tomu naopak a sledování členů parlamentu pracovníky BIS je prokazatelným faktem. BIS se navíc protizákonně podílí na vytváření dehonestačních kampaní. To, že BIS ve spolupráci s orgány činnými v trestním řízení již skoro deset let systematicky ničí život svého bývalého důstojníka Vladimíra Hučína, je také smutná kapitola v novodobých dějinách našich tajných služeb. Hučínova kriminalizace ze strany některých důstojníků BIS je také v rozporu se zákonem. Jen se bohužel dosud nenašel statečný státní zástupce, který by se odvážil vystoupit proti BIS a jasně řekl, že nelze skrývat porušování zákona za floskule o utajení.

Naše postpubertální demokracie potřebuje silné tajné služby a znovuobnovení jejich kontroly dvoukolejným systémem: po linii parlamentu i neparlamentním orgánem sestaveným například z vlivných osobností veřejného života oprávněných nahlížet do živých svazků, tak jak to již naznačovala naše poslední neúřednická vláda.

Autor je senátor