Původní profesí novinář Jiří Dienstbier jako disident snil o pádu železné opony a jako ministr se zúčastnil její demontáže

Jiří Dienstbier se narodil 20. dubna 1937 v Kladně, jeho otec byl primář. V letech 1955 až 1960 vystudoval na Filozofické fakultě Karlovy univerzity novinařinu a stal se členem KSČ. Už od roku 1958 se však vlastně víc než studiu věnoval práci – pracoval jako zahraniční zpravodaj a komentátor Československého rozhlasu a byl zpravodajem v západní Evropě a v jihovýchodní Asii: v Indii, na Cejlonu, v Kambodži, v Číně a v Indonésii. O převratném dění v Indonésii v roce 1965 napsal knihu Noc začala ve tři ráno .

Neztrácel však ze zřetele Československo, přispíval do Literárních novin, do časopisu Reportér, do rozhlasu i jinam. Byl spolu s Janem Petránkem, Karlem Kynclem, Věrou Šťovíčkovou, Lubošem Dobrovským a Karlem Kynclem členem slavného týmu Milana Weinera, mezinárodní redakce Československého rozhlasu. Když v roce 1968 okupovaly Československo tanky pěti spojeneckých zemí Varšavské smlouvy, fakticky se nastěhoval do rozhlasu, spolupořádal svobodné vysílání a podílel se na něm.

Koncem září 1968 vyslal rozhlas Dienstbiera jako dopisovatele do Washingtonu, což se rozhodně rovnalo vrcholu kariéry zahraničního korespondenta, ale situace byla rychle „znormalizována“ – stejně jako naprostá většina československých institucí a společnosti. V listopadu 1969 byl Dienstbier ze zahraniční pozice odvolán, musel se vrátit do Prahy, byl vyloučen z KSČ, a to v jeho případě automaticky znamenalo vyhození z práce i z profesního svazu novinářů. V očích režimu „zradil ideály marxismu-leninismu“ a stal se „pravicovým oportunistou“. Jeho povaha (ale také dřívější angažmá) mu nedovolovala, aby se zřekl vlastních postojů, udělal politické pokání a zachoval si tak za cenu ztráty tváře zaměstnání. Našel si práci jako dokumentátor Projektového ústavu VHMP, která mu vydržela až do roku 1979.

Disent

Dienstbier byl jedním z prvních 242 signatářů Charty 77, účastnil se přípravy jejího prvního Prohlášení a sbíral pro ni podpisy. Byl na jaře 1978 jedním ze zakládajících členů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných av roce 1979 jedním ze tří mluvčích Charty 77 (s Václavem Bendou a Zdenou Tominovou).

Na konci května 1979 se komunistická moc rozhodla, že se disidentů zbaví, a Jiří Dienstbier, který patřil k těm nejaktivnějším, byl spolu s mnoha dalšími zatčen a na podzim odsouzen na tři roky do vězení. Nějaký čas strávil s Václavem Havlem a Václavem Bendou ve věznici v Heřmanicích a Havel později vzpomínal, že své druhy v těžkých chvílích posiloval svou stále dobrou náladou a věčným optimismem.

Vězení Jiřího Dienstbiera „nenapravilo“ – ani nemohlo. Nedokázal své levicové přesvědčení smířit s utlačovatelským režimem, představoval si pod pojmem socialismus úplně jinou, nesrovnatelně svobodnější společnost. A tak se po návratu z vězení zcela přirozeně znovu připojil k práci Charty a VONS. O práci dokumentátora přišel a dělal nočního hlídače a později topiče, podobně jako řada jeho chartistických kolegů. A psal: v roce 1986 mu v samizdatu vyšla knížka Snění o Evropě a v roce 1988 vyšla v exilovém nakladatelství v Kolíně nad Rýnem kniha Rozhlas proti tankům , jejímž byl spoluautorem. V roce 1988 se stal předsedou redakční rady samizdatových Lidových novin, rozmnožovaných už nikoli strojopisně, ale na xeroxu.

Pražská výzva

V roce 1985 byl znovu jedním ze tří mluvčích Charty 77, tentokrát s Evou Kantůrkovou a se mnou. Doménou Jiřího Dienstbiera byla zahraniční politika: ještě před zatčením začal v roce 1979 vydávat samizdatový časopis o zahraniční politice, který se jmenoval Čtverec, a 11. března 1985 vyšla Pražská výzva , kterou kromě tehdejších tří mluvčích Charty 77 podepsalo přes čtyřicet známých disidentů s celou škálou politických názorů od Václava Bendy až po Petra Uhla. Dienstbier měl na přípravách Pražské výzvy velký podíl, byl jedním z jejích iniciátorů a pokládal ji do jisté míry za své dítě.

Pražská výzva byl dopis mírovému kongresu, který se v témže roce v létě sešel v Amsterdamu, a je to dokument o Evropě, hovoří se v něm o fatálním a nebezpečném rozdělení kontinentu, o stažení cizích vojsk z území evropských států a také o něčem, co bylo pro komunistickou moc nesmírně citlivé – o rozdělení Německa. Dokument vybízí: „Přiznejme však otevřeně Němcům právo se rozhodnout, zda a v jakých formách chtějí spojení svých dvou států v jejich dnešních hranicích. Po východních smlouvách Bonnu a po Helsinkách by se mohlo uzavření mírové smlouvy s Německem stát jedním z významných nástrojů pozitivní změny v Evropě.“

Dnes, kdy všichni víme, jak to dopadlo, když se Němci mohli svobodně rozhodnout, znějí ta slova celkem všedně, v době, kdy byla napsána a zveřejněna, to však byl velmi výbušný materiál: dnes už je těžké se vžít do atmosféry neutuchajícího boje proti „západoněmeckému revanšismu“, který zuřil v médiích a kdy pouhé připomenutí, že Němci jsou jedním národem, znělo jako naprosté odmítnutí jednoho z nosných pilířů zahraniční politiky celého sovětského bloku.

Po 17. listopadu

Po vzniku Občanského fóra se Jiří Dienstbier stal jeho tiskovým mluvčím, ale jen na velmi krátký čas. Už 10. prosince 1989 ho Gustáv Husák jmenoval ministrem zahraničí ve „vládě národního porozumění“ Mariána Čalfy.

A 23. prosince 1989 nadešla Dienstbierova hvězdná hodina: v pohraničním pásmu u obce Nové Domky nedaleko Rozvadova se sešel se svým německým protějškem Hansem-Dietrichem Genscherem a symbolicky přestřihli dráty na československo-německých hranicích. Železná opona padla.

Do července 1992 byl Jiří Dienstbier ministrem zahraničí a místopředsedou federální vlády a po rozpadu Občanského fóra se stal předsedou jedné z jeho nástupnických organizací, Občanského hnutí, a poté stran, které na něj navazovaly: Svobodných demokratů, kteří se později spojili s Liberální stranou národně sociální – SD-LSNS.

Zahraniční politice zůstal věrný i ve svém dalším působení: v letech 1994 až 2000 byl osobním zástupcem prezidenta republiky ve skupině šestnácti hlav států nebo vlád pro multilaterální spolupráci a reformu OSN, v letech 1998 až 2001 zvláštním zpravodajem Komise pro lidská práva OSN pro Svazovou republiku Jugoslávii, Bosnu a Hercegovinu a Chorvatsko. Nutno říci, že na konflikt v Jugoslávii měl jiný názor než představitelé NATO a nenechával si ho pro sebe; odvaha zveřejňovat své názory, i když byly v rozporu s hlavním proudem, Dienstbierovi nikdy nechyběla.

A neopustil ani českou politiku: v roce 2008 byl jako nestraník kandidovaný ČSSD na Kladensku zvolen do Senátu. Funkci senátora vykonával až do smrti – zemřel 8. ledna 2011 v pražské Vinohradské nemocnici.

LN, 22.12.2014